Když září zazáří, 2017
V pátek 29.9.
máme s dětmi prožít svátek sv. Michaela. Připravuji si jablka, promýšlím jak bude vypadat drak a s Milanem si voláme, kde by bylo nejlépe pro děti cestu pro jablíčka připravit. Ale přiznám se, že se mi stále nedaří, pro mne uspokojivě uchopit, jak dětem přiblížit energii tohoto archanděla. Nakonec si připravuji dětskou verzi legendy o sv. Václavovi a těším se co nám den přinese. Na nádraží se setkáváme v komorním počtu 6 holčiček a 2 kluci. Milan, bez toho, že bychom se jakkoliv domlouvali dětem sv.Michala krátce, jednoduše a přitom velmi poeticky a obrazotvorně přibližuje. A já jsem z toho (tajně) dojatá. Máme nádherný baboletní den. Sluníčko nás zahřívá, stromy začínají být vybarvené a i ve městě je takový klid (všichni nejspíše odjeli na volné dny). Cesta lesem nám ubíhá v pohodovém tempu, do zázemí docházíme o trochu dříve, než obvykle, abychom se stihli připravit a každé dítě, které bude chtít, si cestu mohlo projít. Nakonec se totiž rozhodujeme, že nejpříhodnější a pro děti nejpohodovější bude, mít draka usazeného u našeho čtyřdubu.
Před jídlem začínají děti s Milanem vyřezávat meč a já tajně mizím, abych připravila vše potřebné. Když přicházím – jakoby nic, Bedříšek se mne zcela bezelstně a trochu soucitně, ptá ty jsi teprve přišla, to jsi poslední 🙂
Během dopoledne si telefonujeme s Míšou, F. abychom se domluvili, jestli s Gábikem přeci jen dorazí, protože on rytíře , meče a statečnost úplně miluje a když má dobraná atb, bylo by škoda, aby o prokázání statečnosti přišel.
Po výborném obědě se sesedáme do kruhu na dece, vyprávím příběh, na jehož závěru se dětí ptám, kdo by chtěl jít první k drakovi pro jablko, zvedne se hned několik rukou, jen Klárka hlásí, že ona rozhodně nikam nejde. Nakonec musíme zvolit rozpočítadlo, které padne na Tangu, beru si ji stranou, tak aby děti neviděli co přesně se bude dít.
Tanga si obléká plášť a bere do rukou meč a pak vyráží naprosto přímo a bez ohlédnutí. Dojde k dubu, vezme jablko a vrátí se nazpět. Ani nehnula brvou a vrátila mi atributy. Spokojeně a hrdě si chroupe jablko.
Děti se mezitím víceméně domluví na pořadí a vyráží Jeník S.. S výrazem důležitosti si nechá obléci plášť a bere meč. Na cestu vychází odhodlaně, ale po každých cca 3 metrech zastavuje, otáčí se a pohledem ujišťuje, že jej podporuji alespoň pohledem. Těsně před drakem se zarazí, ale nakonec rychle bere jablko a peláší na zpět.
Anežka F. celkem klidně postupuje vpřed, meč drží jako štít a vypadá to, že si není úplně jistá, zda má tomu všemu věřit, nebo to je pro malé děti. Zpět přichází s vítězoslavným výrazem a jablkem.
Františka se na cestu vydává odhodlaně, zpomalí až cca 3 metry před drakem, asi zahlédla kouř, který v nozdrách vytváří vonné tyčinky, lehce se přikrčila, ale nakonec odhodlaně přistupuje a zkoumavě si bere jablko.
Gabík F. přistupuje ke mně srdnatě, nechává si obléci rudý plášť, meč odmítá se slovy, že má svůj. Vydává se na cestu podél provázku, ale po několika krocích mne žádá, abych šla s ním. Navrhuji, že půjdu za ním , což chvíli stačí, ale pak je potřeba se chytit za ruce a dojít až k drakovi, tam se Gabík nadechne a sáhne po jablku. Cestou zpět je zklamaný, že mu drak nic neřekl.
Anežka O., přichází za mnou s ostychem a rovnou s žádostí, abych šla s ní, ujdeme pár kroků, ale asi v půlce cesty, Anežka zrozhodne, že jdeme zpátky. Později, když už drak v lese není, vezme Milana za ruku, že se na draka půjdou podívat, ale nakonec Milana posílá, aby šel sám.
Anežka A. plášť i meč si bere na sebe slavnostně, na cestu vyráží s odhodláním, jde celkem rychle, u draka se zastaví a cosi mu říká. Bere si jablko a ke mně se vrací se slovy, že drak je maska….
Bedříšek se na cestu vydává celkem odhodlaně, ale po pár metrem se se mnou domlouvá, abych šla s ním. Kryji mu tedy záda, několikrát zastavujeme. U Draka, přistupuji k Bedříškovi, abych ho ještě o něco více podpořila, ale pro jablko nakonec nesahá.
Klárka přistupuje ke mně jako poslední a nakonec si ani neobléká plášť, nechce se na cestu dát ani kdybychom se držely za ruku.
V zázemí na děti čeká Milan, ti co mají jablko, jsou na to pyšní, ale neobjeví se ani náznak vytahování, že někdo jej má a jiný ne. atmosféra je taková komorní, děti si prožívají zážitek tak nějak pro sebe. Školkový den končíme plni zážitků.
Petra K.
úterý 26 . 9. Liščata
Ořechové úterý. Z nádraží jsme zamířili k potoku, rostou tam ořešáky. Sbírali jsme i trochu shazovali, trochu také od pána, který bydlí u houpačky u potoka, dostali, a na hřišti pak společně louskali a jedli. Nad potokem jsme našli malý trávník plný růžově kvetoucího jetele, který se stal po zbytek cesty potravou Julči a Julči a taky Jasmínky. Jen jsme vešli do lesa, děti začaly hledat houby. Měli jsme štěstí na jedovaté – muchomůrky citronové a červené, již ve vesnici jsme však obdivovali také hnojník a Markytka našla u rokle pěknou bedlu. Přes rokli jsme přeskočili do zázemí, kde nás prý už netrpělivě očekávali předškoláci, a hned byl oběd. V týpí u ohně jsme si pak četli a vyprávěli Jak šlo šídlo na houby a taky houby kreslili – jako atlas nebo jen tak. Obrázek dvou pořádných praváků od Jáchyma nám v týpí zůstal – „aby tady byly aspoň nějaký houby“.
(Blanka)
úterý 19. 9. Liščata
V úterý jsme našli houby. Měli jsme trochu plačtivé ráno. Zachraňovali jsme sešit školáka Vládi zapomenutý na nádraží. Byli jsme na hřišti a pak v lese, Franta Kouba a po něm další kluci našli klacky na letadlo – stačí je svázat do kříže. Johánek měl za chvíli klacků na dvou a více plošník a už v lese ho konstruoval a skládal na zemi. Došli jsme na „místo pod vysokými smrky“ – „místo, kde jsme si v létě hráli pohádku o Karkulce“ – místo, kam se dojde po modré. Tam jsme je našli, babky a klouzky. Mezi dětmi je dost zkušených houbařů a Honza měl s sebou atlas hub, a tak jsme se na neznámé druhy mohli podívat. Holubinek roste nad Řevnicemi spoustu a necháváme je ve všech jejich barvách lesu. K obědu nám Kryštof upekl slané těstovinové koláče se sýrem, ale některé děti dali přednost samotným těstovinám. A snad jen Markétka a Máťa si dali chutnat i ty naše houby, které nám Kryštof osmažil na oleji. Po obědě jsme se pustili do slíbeného svazování letadel. Přidali se i předškoláci a k vlaku si pak děti odnášely více mečů než letadel. Vypadaly dost podobně.
(Blanka)
čtvrtek 21. 9. Divočáci
Ve čtvrtek jsme se sešli nenadále s dětmi jen Blanka a Ondřej. Honza zůstal s bolavými zády doma. Školáci byli na exkurzi v Praze a tak už před nádražím v Řevnicích bylo nezvykle klidno. Po úterním nálezu hub jsme se vydali úplně stejnou cestou. Na hřišti jsme strávili dlouhou dobu. Děti si hrály. Linda s Františkou a Miriam. Anička s Kytkou. Jája naučil Rafaela proměnit se v tygra. Zdenda chtěl běhat a tak jsme se střídali ve vedení parkuru kolem hřiště a po několikátém kole se k nám přidal Toník s Miriam a dali jsem ještě čtyři kola a střídali se ve vedení přes překážky. Mezi průlezkami probíhala jiná honička vedená Ondrou. Pak jsme se vydali lesem po modré a už cestou – babky, suchohřiby, malé pýchavky, různé holubinky a taky dvě muchomůrky červené. Sbírali jsme, Ondra dokázal všechny ty houby poznat a pojmenovat. A pak, nahoře na „místě pod vysokými smrky“, další babky a suchohřiby, klouzci, hřiby hnědé, jeden maličký modrák (provedli jsme zkoušku modrání) a dokonce několik velkých praváků! Hned jak jsem dorazili do zázemí, tak jsme všechny ty houby očistili a nakrájeli. Bára v maringotce vařila polévku a pak šoupla i ty houby na pánev. Ondra s sebou měl jednu knížku z dětství, severskou, o čarodějkách, a tu si po obědě s dětmi v týpí přečetli. A jak nás bylo málo a zázemí jen pro nás a celý den takový klidný, tak ten den bylo na vše nějak víc času a po pohádce se ještě vařilo u pískoviště a kreslilo v týpí, otrhali jsme asi už opravdu poslední ostružiny. Linda s Františkou si zalezly do lesa a vyšli z něj proměněny ve Františku a Lindu (včetně ponožek). Ve vlaku pak bylo z pana průvodčího cítit, že klidu je konec a kolem Chuchle zahlásili, že vlak ukončí svou jízdu ve stanici Praha-Smíchov. Navazující vlak na hlavní nádraží jel za pár minut…
Fotky – https://photos.app.goo.gl/
Středa 13.9. Sokolíci
Druhou zářijovou středu se sokolíci vydali do dosud neprobádané císařske rokle. Ze Srbska se kousek vrátili podél trati a nizoučkým podchodem pod ní ( spíš průtok pro potok) vešli do krásne osady z prvorepublikovych chatiček se spoustou totemu a velkým společnym ohništěm. Dál nas vedl potok sevřený strmými kamennými srazy. Občas se objevila další chatička, na jedné nás uvítala ježibaba, ale děti ji přesvedčily, že jsou hodné a tudíž si je nemůze odnést. Cestička šla chvíli zprava, chvíli zleva a někdy přímo mělkým korotem potoka. Děti se rvaly s náročným terénem statečně, zvládly skvěle i strmý výšlap od veliké skály, která rokli uzavírala a byla i prameništěm potoka. V lesíku nad roklí jsme si dali zaslouženy oběd (lívanečky) , a potom jsme postavili společnými silami větvový dům, do kterého jsme se skoro všichni vešli. Přes louky jsme došli na krásnou vyhlídku vysoko na skále nad trati, odkud bylo krásně vidět celé Srbsko i s Chlumem a oblíbenou pískovnou.
Při přeletu přes další louky na nás začal vykukovat Karlštejn a na okraji vesničky Korno si děti mohly pohladit krásnou Amalku (kůň). Úzkou asfaltkou jsme seběhli až k trati a u koňské obory kousek pred karlštejnským nádražím jsme dojedli zbytky oběda a svačinek.
Zámerně jsem dneska nejmenoval žádné z děti, protože všichni si zaslouží velkou pochvalu za zvládnuti výletu náročného i na trochu drsnejší pojeté sokolíků. Skupinka se nam s Míšou moc libí, děti jsou vyborné a vyjma několika ojedinělých střetů tam vládne hodně příjemná nálada. Jen tak dál. Petr
Více obrazem ZDE
úterý 12. 9. Liščata
V úterý jsme byli u řeky, dlouho, a do lesa se vydali směrem dál od nádraží, pod opravovaný železniční most. Tam je však uzávěrka a to děti dobře poznaly podle značky a tak jsme volili – jak dál? Cesta podél trati nás přivedla k louce s velikou hromadou hlíny, několikrát zdolanou, a dál na louku posekanou, kulaté balíky sena lákaly. Na ploché děti vylezly – s naší pomocí zdola, svépomocí shora a zdola tahány a tlačeny, a Máťa i sám. Další balík „nakulato“ postavený jsme potlačili, kousek tam a kousek zpět, mnoho rukou se o něj muselo zapřít. A zpátky cestičkou podél trati, kde bylo před týdnem tolik šnečích ulit. A jen ta louka na chvíli přehlušila již od řeky rozehrané hry a plány probíhající dál cestou až do zázemí. Po obědě a po pohádce zbyla jen trocha času na uschování usušených bylinek do papírových tašek. Bylinkové pokračování příště.
Blanka
středa 13. 9. Volavky
Ve středu nás bylo maličko, osm dětí, Španďa, Blanka. Ráno jsme vyjížděli se slzičkami, ale cestou vlakem jsme se ubezpečili v řádu dne a během dne již žádné slzy nebyly, jen ty z nebe chvílemi v lese v drobných sprškách. Vydali jsme se známou klubíčkovou cestou rovnou na kraj lesa. Posvačili jsme a pak už děti začaly odbíhat do výmolu. Maruška s Máťou a Bedříškem kopali past, Kuba okukoval. A že tam byli ten den Kubové dva. Kuba Brabec, který si nás všechny hlídal a byl rád, když jsme spolu všichni pohromadě, tak jak se někdy upomínáme na pravidlo vidět se navzájem. Kuba Drátovský si vzpomněl občas na sestřičku v putovní skupince, ale jen tak zvesela. (A když si šli oba Kubové umývat po obědě mističky a jen tak jsem utrousila Kubula a Kuba Kubikula, usmívali se tiše.) Anežka byla celý čas pod jedním nízkým stromem princeznou, starající se o svou opičku, a ani bychom o ní nevěděli, kdyby se po dlouhém hraní neobjevila s voláním – kde jsi můj princi? A tak si děti v klidu hrály a Španďa si vytáhl nůž a začal si jen tak vyřezávat, Julča si vedle kreslila do svého sešitu a Péťa to pozoroval a pak si ořezal svůj první klacek. Španďa vyřezal několik houbiček, které jsme, usazené na pařezu, obdivovali ještě následující den. Do zázemí jsme se vydali cestou podél rokle, přes lávku a kolem louky. Sbírali jsme dřevo na oheň a taky si ho v týpí rozdělali a v teple u něj poobědvali. K obědu nám Kryštof uvařil rýži a rýži zapečenou se zelím a tempehem a salát a nektarinku. Byla to dobrota a všichni jsme si dali všechno. Po obědě pohádka (Jak stařeček měnil, až vyměnil a Hrnečku vař a O zvířátkách a loupežnících) a pak už abychom se sbírali na cestu zpět.
Blanka
čtvrtek 14. 9. Kočko-psi (?)
Ve čtvrtek s námi byl nový průvodce Ondra a už ve vlaku byl zahrnut ranní přízní dětí. U nádraží jsme se přivítali, spočítali a vybrali si cestu. Vydali jsme se klubíčkovou cestou rovnou na kraj lesa. Je odtamtud blízko do zázemí, kdyby se přihnal déšť. Na starém známém svačinkovém místě jsme vydrželi dlouho, dlouho. Ten den byl dnem ořezávání klacíků, ale také lodiček z borové kůry. Starší děti vytáhly své nožíky, Linda a Lada ořezávaly půjčeným, poklidně se vyřezávalo a povídalo, i o tom, jak bychom si mohli říkat – kočky a psi byli tak napůl, tedy kočko-psi, vymyslela Anička. Zatímco na druhé straně cesty za výmolem Toník kopal kámen a klackem-pákou vyhazoval do vzduchu různé hliněné „ohňostroje“. Na stromě s větvemi nízko se rozvaloval tygr Jáchym a další děti hrály své hry „na“. Ondra vyřezával lodičky a tak všude okolo brázdily les motorové čluny, odtahovky a další lodě. Dál jsem se vydali dosud neprozkoumanou trochu zarostlou roklinkou, která nás vyvedla na cestu směřující k lávce v rokli. Cestou jsme nasbírali dřevo na oheň a rozdělali si náš první letošní oheň v týpí a v teplíčku jsme i poobědvali. Měli jsme rýží a dýňovou omáčku a semínka a křupavý chléb. Po obědě si šel každý chvilku za svým, Linda a po ní i další děti sbíraly ostružiny, Miriam mi pomáhala trhat trávu kolem týpí, aby oheň mohl lépe dýchat a v mokrých dnech nám týpí nevlhlo a neplesnivělo. A když jsme se zase sešli v týpí na pohádku, začal na týpí bubnovat déšť a Anička si vzpomněla, jak jsme si jeden deštivý čtvrtek před prázdninami říkali o Zlé koze a jak jsme tu pohádku i hráli prsty na špalku a tak jsem si ji pověděli a je v ní hodně zvířátek, a tak byla hned vzpomenuta naše letní prázdninová vlaková Jak šlo vejce na vandr a od té už byl kousek k Boudě budce, do které se všechny poslouchající děti zapojily a tak bydlela v budce myška, žabka, zajíček, dvě kočky, medvěd „malej“, pardál, dva psi a mohli by tam spolu bydlet až na věky, ale Jáchym pohádku znal, jak přijde medvěd a budku rozbije. A Honza donesl napůl nařízlý špalek a odsekával z něj dětem třísky do ohně, až z něj zůstala palička šikovná třeba na zabíjení klacků se šňůrami s vlaječkami u vchodu týpí, když povalené leží na zemi v trávě a rukou zatlačením to nejde spravit.
Blanka
pátek 15. 9. Veverky
V pátek jsme se sešli v plném počtu dětí a Milan a Blanka. Milan vybral delší cestu kolem řeky a kolem „starého místa“, kde bylo dřív zázemí ZeMě. Den to byl tedy napůl putovní. U řeky jsme posvačili, trochu si pohráli, Lara i ještě nohy smočila, a pak jsme se vydali dál. Další zastávka na hřišti již na kraji lesa v osadě u antukového hřiště. Pak přes rokli a nahoru do kopce a dál a dál až k rokli pod zázemím. Dorazili jsme hladoví, Kryštof nám naložil mističky a ty byly za chvíli prázdné tak, že je skoro nebylo třeba mýt. Pevnou dvojku ten den utvořili Ruben a Franta Hoffelner.
Blanka
Více obrazem ZDE
5. 9. Liščata
V úterý jsme se sešli pestrá skupinka starých známých, dětí, které ještě před prázdninami chodili s rodiči do Klubíčka, někdo si vyzkoušel školku prázdninovou, někdo je tu letos už sám bez sestřičky, jiný se sestřičkou nebo s bráchou ve škole. Nebylo tedy žádné velké představování a mohli jsme se vydat rychle do dne. Zvolili jsme klubíčkovou cestu, ale přes náměstí, kde se pauza na pití roztáhla do prvních her. Linda se za tu chvilku našla s Julčou. Franta s Jeníkem utvořili pevnou dvojku na celý den. Jáchym s Johánkem se poobjímali už ve vlaku a také spolu celý den šli, sbírali kameny, stavěli v lese. V lese na svačinkovém místě u rokle se rozehrály klasické kutací hry ve výmolu, proměna stromu, na který se dá vylézt, na domov s členitou rodinou princezen. Tak plynulo dopoledne. Před odchodem jsem zahrála malou pohádku o liškách povídajících si u snídaně o dětech v lese, které se vrátily zase po prázdninách. Uvidíme, jestli úterní děti přijmou lišku jako svou patronku. K obědu nám Kryštof připravil rýži a zeleninu a meloun. Po obědě jsme v týpí četli o koblížkovi a vyprávěli o Budulínkovi, děti chtěli další a další pohádky, s vyprávěním nám pomohla i Tigra, školačka, které jsem na chvilku mohla předat knížku „pěkně si sedněte… tak teď vám všem ukážu obrázek…“. Proběhla také první zkouška voskovek, mezi nimi nové, neokreslené. Takový klidný den.
7. 9. čtvrteční Divočáci (?)
Čtvrteční skupinka hledá jméno. Také se bude během září trošičku usazovat, když Honzu Bružeňáka od října vystřídá Ondřej, který s námi stráví příští čtvrtek. Ve čtvrtek se schází parta předškoláků, ale nejen. Šli jsme k řece. V létě jsme u ní byli mnohokrát a mnozí se vykoupali. Teď nás provázel silný vítr. Viděli jsme volavku a kormorána! Berounka dostala na své dno velkou salvu kamenů. Na břehu však vznikla i čítárna „u Františka“. Ten kormorán, vracející se k řece na podzim, a posekané kopřivy podél trati – Toník viděl, jak se zavíčkovává šnek na zimu. U řeky jsme s dětmi mluvili o tom, že děti v jiné dny si říkají po nějakém zvířeti. Vzpomínali jsme, jaká jiná divoká zvířata známe. Divoké prase, kunu. Budeme tedy divočáci? Zkusíme to nadhodit ještě příště. Cestou do zázemí, jsme se stavili na velkém hřišti, kde se děti rozprskli ve dvojičkách a „hracích partičkách“, jak říká Františka. V jednu chvíli – rodinka Františky, Lindy a Miriam má plno plánů. Jáchym se našel s Prokopem a proměňují se z tygrů na hasiče a psi. Pak partička Mia, Kytka a Anička. Nebojácný Rafael se sešel s Tamíkem na „podivném kolotoči“, co se sám točí. Franta se ten den stal miminem Aňulky, Toník přisluhoval. Zdenda se sám stěhoval po hřišti. A pak už jsme šli k obědu, předkrm – ostružiny cestou. K obědu nám Bára uvařila rýži s rajčatovou omáčkou, tofu, semínkama a salátem. A po obědě už zas pejsek Jáchym a Františčina rodinka, ani pohádku jsme nečetli, tak bylo vidět, jak mají děti rozehráto. Otrhali jsme zbylé ostružiny u nás na louce, s Toníkem a Zdendou, Jáchymem a Prokopem, Rafaelem a školákem Noem. Honza s dětmi prohodili záchodky, děti teď mají kadibudku s dveřmi, které jdou lépe otvírat, a Linda pro ni na dveře nakreslila nový obrázek. Blanka
