ŠKOLKA V ŘÍJI, říjen 2020
Sokolíci 7.10.
Dnes zastoupil výjimečně Petra Špaňda – náš milý a bodrý Hagrid s dvěma fenečkama – Mardží a Růžou. Nicméně jsme neměnili náš původní plán a jeli jsme až do Třebáně. Krom našich zlatých Sokolíků se k nám ještě přidali noví školáci Amon a Eliot. Vyrazili jsme na Voškov, cestou potkali kamarády a nahoře na kopečku už byl čas na sváču. Pěkně tam teda foukalo, málem jsem se svou velkou podložkou na sezení odletěla, ale ten výhled! Pak cesta mezi políčky, kde rostly houby, šípky a dokonce i kukuřice. Děti si hrály na divočáky a ti odvážní vylezly na posed a snažily se vyhnat ty nezbedné divočáky z pole. Došli jsme do pěkné vesničky Běleč, kde vedení přebral Ráďa, který nás bravurně dovedl k nim před dům a dokonce nás pozval do jejich kouzelné zahrady. Děti se tam rozutekly, Ráďa jim ukázal každý koutek, ochutnali jsme jablíčko, oříšek, posvačili z vlastních zásob a šli dál do údolí Vatiny. V pravé poledne jsme dorazili na naši oblíbenou louku, kde jsme poobědvali úžasnou hostinu – Petrova maminka nám připravila slavnostní bramborový salát, řízky a domácí okurek. Mňam. Po všem se zaprášilo. A Kvido jak se postupně přibližoval ke svému teritoriu Zadní Třebáň nás začal přemlouvat, že i on nám ukáže svou zahradu. I zde byla branka otevřená a nikdo doma, ale Kvido nás provedl, vše v zahradě ukázal, byl na nás roztomile přísný. Zájemce podaroval hruškou. A brzy jsme vyšli ven. Čas byl stále výborný, protože Vaše děti opravdu chodí! Žádné loudání a popohánění se letos nekoná. Rozárka si uvědomila, že také bydlí nedaleko a už nás táhla nahoru do kopce, tam k nim. Se Špaňďou jsme se shodli, že máme dobrý čas a že to vezmeme až do Řevnic na nádraží. Rozárce se podařilo zaskočit babičku, když znenadání zazvonila. Babička nám dolila vodu do lahviček a šli jsme dál. Už ale bez Rozárky. Seběhli jsme kopec a došli na parádní plácek – hřiště, kde děti měly ještě hromadu času si změřit síly v běhu, dozdobit si deníček razítky, užít si další piknik nebo prostě řádit. Amon nám kouzlil s počasím svou hůlkou – občas skáplo pár kapiček, pak zase vysvitlo sluníčko a prohřálo nás. Bylo to celé moc a moc krásné. Překvapivě jsme zažili opravdový den otevřených branek a děti v důležité roli průvodců. I ostatní děti plánovaly jak je navštívíme. Tak bacha na to. 🙂 Vlak neměl zpoždění a těšíme se na další výpravy za poznáním.
Vážky 1.10.
V prvním říjnovém dni jsme se sešli na nádraží a zamířili ke Kejné na svačinkové místo. Cesta už zejména těm pražským připadala dlouhá a měli velký hlad. Po svačince vzal Wáclav děti, které chtěli okouknout jedno tajné tábořiště. Se mnou zůstali jen Bětka a Floriánka, které mi celých 5 minut, co byly ostatní pryč, nepřetržitě vyprávěli zážitky z víkendu, až jsem úplně zírala, jak holčičky mluví jedna přes druhou. V lese potom najednou Franta běhal se sundanými kalhotami a říkal, že nic nepotřebuje. Což jsme správně vytušily, že potřebuje kakat, mezitím ale od místa činu odešel, takže všechny Vážky hledaly bobek, abychom ho zahrabali a nikdo do něj nešlápl. Hledání dopadlo úspěšně. Potom jsme vyrazili Fabianovou cestou, po cestě jsme ještě zastavili v lesní tělocvičně a pak jsme po lanech šplhali roklí až do týpí.
