Vandr a přespávačka s Katy a Ondřejem

Že uděláme přespávačku spolu s Ondřejem, bylo jasné už od schůzky průvodců. Že ji ale pojmeme jako vandr s přespáním v přírodě, jsme definitivně doladili až týden předem a nápad nás tak nadchnul, že jsme se nemohli dočkat. Poučeni sdílenými zkušenostmi průvodců z přespávačky předchozí, raději jsem sepsala všem rodičům přihlášených dětí mail s varováním, že to nebude akce pro bačkory a nechť své ratolesti řádně vybaví. Tipovala jsem, jak moc houfné bude následovat odhlašování z akce a byla mile potěšena, že ztráty nebyly zas tak velké, jen asi třetinové, a zůstalo krásných třináct statečných a my dva. A to navzdory ohlášeným bouřkám a všeobecnému vlhku posledních dní. Bylo zjevné, že se sejde silná parta těch nejodolnějších.

Já vyrážela po mém dopoledním programu z Prahy a na Smíchově jsem nabrala Anežku a Tondu, abychom se v Řevnicích na nádraží spojili se středečními školáky Vojtou, Jurou, Rózi, Kašparem, Beri a Lindou s Ondřejem, a jen tak tak přibrali i Miu, která k nám na poslední chvíli vklouzla do autobusu poté, co nejprve s Chrisem čekali na náměstí. Ještě štěstí, co bychom si bez ní i její velké plachty počali! Řidič už trochu nervózně podupával, když jsme se usazovali na sedadlech, a jen co jsme vyjeli, bylo zřejmé, že každý, kdo si do zastávky Svinaře, Halouny připraví pláštěnku, dobře udělá. Vystupovali jsme za pěkného deště, naštěstí rovnou pod střechu hezké a hodně chráněné autobusové zastávky, našeho útočiště pro následující cca hodinku. Úkolů jsme měli několik: zabránit dětem zmáčet se vybíháním ven ještě dříve, než vyrazíme do terénu, počkat na Terezu Rumlovou, než doveze Nata, Miu, Máťu a Áňu, a zajistit Vojtovi dovoz bundy a mikiny, které nechal zabalené v pytli kostýmů u Káči doma. Ještě, že nám ta Terka vezla svou bandičku až na místo.

Na zastávce vznikají různé spontánní hry, já s Ondřejem a chvilku i Lindou a Miou předčítáme příběh o zajíčkovi nalezený v zastávkové knihovničce, cyklista, který se tu s námi schovává před deštěm se tváří, že snad ani neohluchne a že si i v naší bujaré přítomnosti rád počká, než trochu přestane a teprve pak pojede dál. Pak déšť ustává a i my vyrážíme k altánku na kraj lesa, trochu hledáme správnou cestu, ale už jsme tam a za chvíli přijíždí i pražská posila, ověřujeme, že má každý vše dobře zabaleno v batohu a neponese nic v ruce, ujišťujeme se, že jsou všechny pláštěnky na svém místě připraveny k rychlému použití a vyrážíme po modré do kopce, dobrodružství vstříc.

Jdu vepředu s klukama a Lindou, pěkně si povídáme, mně se vlévá do žil zapomenutá a znovuobjevená vandrovní krev a tak dětem vyprávím o dávném noclehu v krmelci i dvacetičtyřhodinové hře s fáborky na rukou a pobíhání s vlajkami po brdských lesích. Při čekání na zbytek smečky svačíme smrkové výhonky a jen co si všichni trochu odpočinou, valíme dál.

Další pauzička je nahoře u jezírka, kde nás zláká prazvláštní val, asi metr i více vysoká zeď z kamenů, která se táhne stovky metrů směrem, kterým i my míříme a tak místo po cestě pokračujeme na Ondřejův návrh terénem podél ní. Trochu zkratka prodlužka, znáte to, jdeme vepředu s Kašpim a říkáme si, kam nás ty nohy asi donesou. Až při chvíli čekání na ostatní zahlédneme rozcestník Pod jezírkem a víme, že jsme se napojili tam, kde bylo potřeba.

Pokračujeme ke studánce a snažíme se nezašlápnout spousty mloků všude po cestě. Zjišťujeme, že studánka Landovka je celá zablácená a bez možnosti zde dobrat vodu na polévku, naštěstí je hned u ní ještě jeden pramínek, studánka Stříbrná, nabíráme vodu do několika prázdných lahví a už je asi sedm a potřebujeme nutně pokračovat dál, ještě kousek do kopečka, obejít Nezabudický potok a už můžeme pokračovat terénem směrem ke kempu trampské osady Otroci vzpomínek, na který jsme narazili při naší expediční výpravě minulý čtvrtek.

Jsme nedaleko hradiště Pišťák, nacházíme krásné místo, kde již před námi někdo tábořil a nechal tam flek s odhrabanými šiškami, který část z nás rozšiřuje a začíná stavět přístřešek z plachet a provazů, zatímco druhá parta se na nedalekém ohništi pouští do rozdělávání ohně a vaření večeře. Nejstarší kluci ještě jednou odbíhají pro vodu. Začíná být jasné, že dešti neunikneme a že potřebujeme táhnout za jeden provaz a dobře se na noc venku připravit. Ujišťujeme děti, že se o ně za všech okolností postaráme a že když si budeme pomáhat, vše dobře zvládneme a ráno budeme šťastní a hrdí, že jsme to zvládli. Kluci a holky trochu prozkoumávají, jak moc jsme odhodlaní zůstat a jak moc je otevřená nouzová varianta dojít ještě večer až do zázemí, nicméně s prvními kapkami už střecha nad hlavou plus mínus stojí, ještě ji v pláštěnkách chvíli ladíme, ale batohy i kdo potřebuje z dětí už jsou v suchu a tak to vypadá dobře, štěstíčko na naší straně, můžeme přijmout výzvu a zůstat.

Plachty krásně vychází na jeden veliký společný přístřešek, kde se rozkládáme do dvou řad a dvou lidí mezi nimi, zde už to chce trochu povzbuzování, uklidňování a pevného vedení, ukápne u pár slziček, ale nakonec má každý svého kamaráda, vedle kterého se mu bude dobře spát, místečko v suchu a teple a sic nejstatečnější právě dovařili polévku, většině z nás už se z vyhřátého klobouku nechce a tak se dělíme o část jídla k snídani a polévku si necháváme na zahřátí po ránu. Vládne dobrá nálada, posíláme fotku a vzkazy osiřelému rodičovstvu, v pauze mezi přeháňkami ještě vyčůrat a kolem desáté se rozhostí ticho, jen plachty šustí ve větru a pod kapkami shůry. Po půlnoci se vyjasňuje a i já snad pomalu usínám ozářená měsícem, který vykoukl nad špičkami stromů.

Vstáváme za oslavného veselí a švitoření ve třičtvrtě na sedm, vyjadřuji posádce první uznalé zamručení, tetelí se pýchou. Ještě však není konec výpravy ani nutné spolupráce, je potřeba vše zabalit tak, aby ani Vinnetou nepoznal, že jsme zde tábořili, rozdělat z promočeného dřeva oheň na ohřátí polévky, nasnídat se a vyrazit včas zpět na modrou Svatojakubskou cestu a po ní podél Babky do zázemí na parlament. Vše zvládáme podle přísného časového plánu, i poslední víly s hlavami v oblacích už dobalily batohy, můžeme vyrazit. Na kraji lesa žasneme nad výhledem do kraje a fotíme se nad mraky, které se valí z vysychajícího údolí, a už si to mašírujeme známou cestou z kopce, u lesního divadla najdeme správnou stezičku vedoucí přímo k zázemí, povídáme, je nám dobře a plánujeme, že takhle příští rok s expediční skupinou musíme vyrážet častěji. V zázemí si dopřejeme velkolepou svačinu formou pikniku, trochu si odpočineme a den se překlápí do parlamentu a dalšího čtvrtečního programu.

Milí rodičové statečných účastníků této expedice, klobouk dolů před vašimi potomky. Naši cestu provázelo mnohonásobně více veselí a odhodlání než kňourání, zážitek na hraně komfortní zóny děti otužil a propojil. Byli úžasní, vzájemně nápomocní a myslím, že oprávněně přišli do zázemí a pak i domů k vám s dobrými pocity. A já vám moc děkuju, že jste nám je svěřili a dovolili nám to všechno zažít spolu s nimi.

 

 

 

Napsat komentář