ŠKOLKA únorová, 2020

        První středu v únoru jsme v Berouně na poslední chvíli rozhodli, že místo výletu na Tetín , půjdeme po druhé straně  Berounky a pokusíme se dostat na skalní masivy, které jsme právě z tetínské strany již vícekrát se sokolíky obdivovali. Vzali jsme to přes železniční most trati na Rudnou a dále po bruslařsko cyklistické asfaltce proti proudu řeky. Brzy se nám naskytla dobrá příležitost k odbočení doleva po pěšince středem roklinky. Za chvíli jsme nastoupali poměrně vysoko nad řeku, při čemž nás zleva pozorovalo malé stádečko koz, pasoucích se tam na skále evidentně mimo nějakou ohradu. Vystoupali jsme ještě trochu výše doprava a tam ohradník byl a v něm koně. Museli jsme dovnitř a přesunout se nad ohradu, jinak byly všude srázy srázy do rokle. Nahoře jsme se pak okrajem řepkového pole nablížily až na dohled silničky mezi Hostimí a Berounem. Museli jsme pak zvolit velký oblouk, protože jsme narazili na starou (snad) obří skládku, zaplňující horní část rokle. Když jsme ji obešli, čekala nás ještě jedna divoká rokle, kterou jsme zdolali po zvířecích pěšinkách, a pak už se před námi otevřel nádherný výhled na Tetín a klikaté kaňoňovité údolí Berounky. Místo je to nádherné, doporučuji všem. Skály blíž k soutoku Kačáku s Berounkou už jsme stihnout nemohli, tak jsme to sešupli další roklí k dřevěnému srubu, kde jsme poobědvali palačinky a přes chatovou osadu a skály Alcatraz, se spoustou jeskyň, se dali směrem na vlak do Srbska.

Týden na to jsme to vzali busem z Řevnic do Mořiny, kde nás čekala v letošní zimě tolik chybějící bílá sněhová krása. Děcka z toho byla samozřejmě úplně nadšená, sníh dobře lepil, takže koule byly obří i sněhuláci a než jsme se vůbec vydali na cestu, uběhla hromada času. Prošli jsme starým židovským hřbitovem (nejstarší hroby skoro třista let), který být v jiné lokalitě, byl by asi plný turistů. Možná lépe takto bokem, protože atmosféra je tam mimořádná. Po pěšince do kopce až k trati z činného lomu v Mořině, a už širší cestou k lomu Velká Amerika. Kolem něj z občasnými krásnými vyhlídkami, přes haldy se zbytky sněhu a dál přes Mexiko už více méně hodně bahnitými cestami až k Malé Americe. Tam jsme si vyhlédli pěkné místečko bokem na oběd a po něm to chvíli vypadalo, že mě přepadl v blízké jeskyni medvěd, naštěstí několik odvážlivců s baterkami ho zaplašilo. Prošli jsme pak jeskyní poměrně daleko, a na její konec jsme nedošli. Pak jsme to střihli dolů , po chvíli se nám začal objevovat trochu netradiční pohled na Karlštejn z jiného úhlu a kolem dubu sedmi bratří (350 let) , už přímo na silničku pod hradem. Na nádraží Míša ještě stihla přečíst krásný pohádkový příběh od Ivana Klímy o vzduchu a bylo to. Příští týden mi Míša říkala, že její krokoměr na mobilu napočítal 22000 kroků, tedy určitě přes deset kilometrů.

Třetí únorový výlet jsme se sešli v tomto roce poprvé v Radotíně a přesunuli se busem do Třebotova.  Přivítali jsme mezi námi nováčka Jonáše a po krátké zastávce u třebotovského rybníka plného kačen se dali polňačkou k dalšímu rybníku v lese. Cestou jsme narazili na několik velkých trsů lesní pažitky, kterou si většina détí taky trochu nasbírala domů. Potkali jsme i několik rozkvetlých podléšek, ale opravdu velké překvapení nás čekalo u rybníka v podobě mrtvé lišky (asi čerstvě) Nebylo zřejmé, co se jí stalo, zdálo se, že má ránu od kousnutí na hřbetě. Pěkně jsme si ji mohli prohlédnout, to jsme ještě netušili, že o dvě hodiny později několik dětí potká v lese nad Černošicemi lišku živou. Vyběhli jsme kopec až ke kamenné mohyle na kruhovém výhled, kde jsme loni viděli vlát českou vlajku. Pak se válely sudy, bez batohů i s batohama a okrajem Vonoklas kolem obory s hodně chlupatýma krávama a jedním plemenným býkem, jsme se dostali ke kamennému stolu u starého dubu, kde jsme dali oběd. Pak už to byl kousek na ilegalní cyklistickou trať, trochu změněnou po nedávných větrech. Děcka běhání uzounkými cestičkami kolem stromů z odrazkami a občasnými mostky a skokánky hodně bavilo, pak nás však zbrzdil lijavec a ukázalo se, jak důležité je nosit s sebou pláštěnku. Okraj Černošic se přiblížil, ještě se nám v jedné zahradě ukázal krásný cedr, a to už to bylo na nádraží opravdu kousek. Po lijáku trochu promrzlí, zalezli jsme ještě na chvilku do čekárny a přečetli si krásný příběh o lišce a svobodě. Petr Vohryzka