Když list opad ve školce, 2017

úterý 14. 11. Liščata

V úterý nás bylo maličko, dva kluci a sedm holek. Zastavili jsme se na hřišti a bylo hezké tam pozorovat, jak se děti zase jinak přeskupily, některé se možná poprvé spolu těsněji potkaly. Jasnou dvojkou byla snad jen Jasmínka a Valentýnka. Po delší době s námi byla Lada, která se spojila s Markytkou a Tangou v roli „mladší sestry“ a společně s Lindou obydlely domeček. Franta s Johánkem se trochu oťukávali, ale pak zavolala Julča na Johánka „budeme svačit tam?“ a Johánek vyběhl s batohem do věžního domečku prolézačky a pak už jen zval na návštěvy. Lesem jsme velmi pomalu došli do zázemí, až jsme se divili, jak den utekl. Po obědě se hodně kreslilo a stříhalo a povídalo o „červených nůžkách pro leváky“ – máme v týpí nový pytlík s nůžkama a lepidly.

 

čtvrtek 16. 11. Divočáci

Ve čtvrtek jsme se vydali druhou stranou, ke starému místu, přes louku, na které jsme našli více čirůvek dvoubarevných a Kytka získala do služeb rytířku Aňulku. Rytířů se nabízelo víc, Kytka však žádného jiného nechtěla. Aňulka pak získala do služeb rytíře Máťu a Toník nosičku batohu a zmrzlinářku Františku, která v průběhu dne prohlašovala „proč já sem dnes jezdila, když tu není Linda“, na závěr dne však sama od sebe usoudila, že „si to užila i bez Lindy“. Medaile, které s sebou pro Lindu vezla udělaly radost Miriam a Mie. Posvačili jsme ve svahu v lese s výhledem na Řevnice a protější kopce. Děti tam staví a proměňují dům z větví. Po čtvrtku je od Tondy a Máti zastřešen. Frída si postavila malý domeček z klacíků, začali jsme stavět ještě jeden z kamenů, ale překvapily nás tam dvě hnědoučké ospalé můry, které jsme si dobře prohlédli. Cestou kopcem jsme potkali našeho „kouzelného dědečka“ pana jehožjménosiještěnepamatuji, který nám chodí zatápět do jurty, děti za ním hned utíkali ho pozdravit a pohladit si jeho psa, jiné se divili – „kouzelný dědeček“? Přes rokli jsme natahali do zázemí docela dost dříví. Rafael dovlekl dvě větve, které mu zůstaly z „vlaku“, kterým se kus cesty vezli s Prokopem. V zázemí za námi vyběhl Jeník a hned za Rafaelem, který se trochu podivil, že si spolu dnes ještě nepohráli a pak ve třech a více kutili u maringotky až do odchodu. Po obědě donesl Honza dva velké hrnce, ve kterých se školáky barvili barvou ze slupek z ořechů a kůrou. Tričky v barvě vyvažená ustálil a zbavil batikovacích provázků. Od Agáty, průvodkyně školy, jsme dostali ještě trochu červené, fialové a zelené ze zelí a řepy. Malování dřevěnými dřívky, kapáním, litím i přeléváním a překládáním po papíře děti bavilo. Skvrnité papíry se nám suší v týpí.

Blanka

Středa 15.11.

Výlet do PRALESA (Pražské lesní středisko) se vyvedl. Děkujeme, že se Vám podařilo řevnické děti vzbudit a vypravit o tolik dříve. Cestovali jsme do Kbel malých motoráčkem, což bylo pro děti celkem vzrůšo a ani tak ve vlaku tolik neřádily.
Svítilo nám sluníčko, v areálu bylo veřejné ohniště, kde jsme si udělali ohýnek, aby nás potěšil při obědě. Objevili jsme kupodivu spousty barevných kvítků, slupky od zelí které nám chránily hlavu jako helma, rozestavěné golfové hřiště, ceduli POZOR ŽÍŽALY a snad kilo duběnek, které si z větší části odvezla Anežka, neb prý s maminkou z toho vyrobí inkoust. Těšíme se na výsledek.
Program o ovečkách byl moc zajímavý, děti se dobře bavily při krmení ovcí, při hraní her i poté na dílničce v jejich základně.
Budeme se snažit se tam vrátit na program o včelkách někdy na jaře.
A příště už ale do opravdového lesa.
Míša

V pátek 10.11.

jsme si vykročili nejkratší cestou k lesu, aby jsme se na spadaném listí nasvačili a na bahnité klouzačce zařádili. Je už celkem chladno, takže asi po 40 minutách začínáme balit batohy a vyprávíme si příběh o sv. Martinovi – vojákovi – rytíři, který se rozdělil o svůj plášt. Většina dětí už tuší, že na nás možná Martin také vzpomněl a nějaké čokoládové mince nám v lese nechal. Tímto děkujeme mamince Janě, za skvělé domácí raw čokoládičky, luxusně v zlatém obalu doručené!!! Děti takto rychle náš neoblíbeně oblíbený kopec ještě nevyběhli a s takovou pozorností se po okolí nerozhlíželi. Když byla objevena ztracená zlatá koňská podkova, děti udělali kolem pokladu velký kruh a trpělivě čekali, až přijdou k místu všichni. Na každého byli 2 kousky a většina dětí řešila, jak to udělá, jestli nechá sourozencům, případně rodičům oba, někdo zase, že vše hned sní. Docela by mne zajímalo, kolik penízků doputovalo k vám domů 🙂 Zbytek cesty se děti poctivě střídali o nesení podkovy. Někdo dokonce vyprávěl, že toho Martina i s koněm zahlédl…..
V zázemí se vrháme na kreslení narozeninové knihy pro Františka H., já do šití pytlíku na poklad od narozeninového skřítka. Dobroučký oběd. Celá Františkova rodina je nachystaná na oslavu, přivoláváme skřítka a povídáme se narozeninový příběh. Každý pak dostane kus dortu, mňam. Balíme a pelášíme na vlak.
fotky z nálezu „zlatých“ mincí, najdete na konci glerie: https://photos.app.goo.gl/Uqn4XSs7BUQiJPlZ2
p.s. tento den byl plný malých i velkých událostí a různých sdělení, třeba Lara nám oznámila, že bude mít sestru a Žofka R. řekla Frantovi H., že ho miluje, na což on ji se stoickým klidem odvětil, „já vim“… zapsala Petra Kasová

středa 1.11 Sokolíci

Týden nato byl ve znamení dušiček, čemuž odpovídalo i mírně mlhavo-deštivé pocasi, a také výběr trasy. Zůstali jsme v Řevnicích a namířili si to podél řevnického potoka vzhůru a dále směrem na Halouny, kde jsme to po chvilce stočili na hřbitov. Ten jsme s dětmi prošli za témeř naprostého klidu, což byl  opravdu velmi silny zážitek při šestnácti dětech. Celý den jsme si povídali o babičkách a dědečcích a jejich rodičích a bylo to opravdu moc milé. Zpátky na základnu jsme to vzali kolem lesního divadla a po delší době si dali u maringotky na terase teplý oběd. Část sokolíku odjela domů, větší skupinka zůstala už s rodiči na výrobu lucerniček a pochod světýlek k našemu milému slavnostnímu stromu.Petr

Fotky: https://photos.app.goo.gl/HCGNRi8doi6KfWVk2

úterý 7. 11. Liščata

Úterý byl speciální den. Bylo nás víc než jindy o skupinku předškoláků s průvodkyní Kamilou. Zatímco předškoláci zapsaní pod školku Rozárka měli návštěvu paní učitelky z Prahy, které ukázali své složky s obrázky a pracovními listy, které si s náležitou hrdostí zakládají. My ostatní jsme se vydali do lesa na staré klubíčkové místo. Dlouho jsme tam nebyli a dlouho jsme tam vydrželi. V hlavní roli Honzův batoh a snaha o jeho ulovení (metody byly vymýšleny důmyslné). Za výmolem stavěl Johánek s Kamilou a dalšími dětmi domeček. Před výmolem Jasmínka vynalezla šiškové „bimbadlo“ na provázku a po ní další děti. Rybařilo se, ořezávalo. Bedly jsme našli a cestou dál ještě další houby. Na chvíli jsme se zastavili ještě na lavičce „u divočáků“. Viděli jsme žluté lesní slimáčky a jejich vajíčka, děti jim začaly stavět domek a pak další. Ludvík odvážně konstruoval. A ukazovali se nám další ještě menší živočichové, kteří by ze ztrouchnivělých pařezů mohli jít bydlet do nového. Pak jsme jen přeskočili rokli – Jáchym se svým klackem na oheň se stal na chvíli tátou mámy Julči, která v klacku objevila rodinnou raketu. A pak už oběd a po obědě překvapivě – fotbal! Brzy se z něj ale stala hra Na rybáře.

Fotky – https://photos.app.goo.gl/gFyJLNqvtExKgDiJ3

středa  8.11. Sokolíci

Druhy listopadovy tyden jsme jeli vlackem az do Berouna, a pak kousek busem na Tetin. Prosli jsme krasnymi vyhledy protkanou cestou kolem kostelika, az po misto nejstarsiho tetinskeho hradiste. Pozorovali jsme z vysky vlacky, ktere vypadaly, jako hracky. Nalakala nas obri rokle s potokem po prave strane a necekane jsme objevili krasny vodopad. Na jeho horni hrane jsme posvacili, trochu nervozne, protoze deti narozdil od nas prilis nevnimaji, kdyz jsou kameny velmi kluzke. Vystoupali jsme podel potoka na detske hriste, ktere jeste pamatuje stary ezim a po ceste sv.Ludmily sesli k Berounce. Udelali jsmesi k obedu ohnicek a podel vody dorazili az do Srbska. Petr

čtvrtek 9. 11. Divočáci

Ve čtvrtek nám na hlavní nádraží nepřijel vlak. To se někdy stane. Vlak na trase Beroun-Praha a zpět s velkým zpožděním ukončí svou jízdu na Smíchově a my začínáme telefonovat a řešit. Toto úterý jsme se rozdělili. Skupina ze Smíchova jela jako vždycky a cestou posbírala děti v Radotíně, Černošicích, Všenorech. Skupina z hlavního nádraží nasedla na nejbližší vlak, dojela do Radotína a tam počkala na vlak do Řevnic. Takovou situaci provází napřed hodně telefonování, jak nasedneme do vlaku, to už pak zvládneme. Cestování vlakem máme rádi. V Řevnicích na nás ostatní čekali na hřišti, tam jsme si pořádně pohráli, pohoupali se, nasvačili. Dvojice dne – Frída s Miriam, Linda s Františkou, Máťa s Aňulkou, Prokop s Rafaelem. Máťa „mistr houpačka“ učil Káju, jak se rozhoupat. Cestou do lesa se na cestě zase objevily „mrtvoly“. To se nám stalo v dušičkovém týdnu, že děti vynalezly „hru na mrtvoly“ (v jiné dny jsou děti ležící na chodníku nazývány možná jinak…). A tak jsme oživovali a oživovali, což je velká legrace, a do toho si Miriam vzpomněla na „to je zlaté posvícení“. V lese byla spousta drobných nálezů – „zlatých lístků z javora“ a hub. Ale také připomínání si, že živé stromky, i když už nemají listy a jde hůře poznat, zda jsou větve živé či suché, opravdu nelámeme. Děti chtěly jít opět roklí, ale to by byla ten den jedna velká blátivá klouzačka. Do zázemí jsme došli trochu dřív, rozdělali si oheň a ještě před obědem opekli svačiny i zazpívali ohňové písně „červená se, liné záře“ a „..já volím život, já volím odvahu, tančit mezi plameny“. Děti kreslily, ale také dováděly venku. Frída do ZeMě donesla z její druhé lesní školky ideu „blátoviště“, ke kterému se tedy i naše pískoviště  samo již plně přiblížilo, – stavějí na něm „doopravdický dům“. Oběd jsme si dali u ohně a odpoledne ovládly vlaštovky-tryskáče-concordy, které dětem poskládal školák Tim, štafetu pak převzal Máťa, který se naučil „Timův model“ se špičkou (s malou dopomocí) a skládal ostatním dětem, když už Tim běžel zpátky za školáky. Z týpí zase vylétaly duhově zbarvené tryskáče s kabinou poskládané Honzou. Zdenda celý den tvrdil, že jeho sestřička Zoe zná z průvodců jen Blanku a Zoe úsměvem potvrzovala, že zatím tak.

Blanka Švédová

čtvrtek 2. 11. Divočáci

Dnes se s námi do ZeMě byli podívat dvě nové holčičky, Karlička a Frída. Zvolili jsme „klasickou“ cestu přes velké hřiště a po modré do lesa. V lese jsme se však vydali roklí až úplně dole, kde se po deštích posledních dnů zrcadlil malý stojatý potůček. Našli jsme také ještě nějaké houby – malé klouzky, které si odnesla domů Františka, a vynalezli nový druh podzimních věnců z modřínových větviček. Do zázemí jsme přišli akorát, když Klubíčko na terase obědvalo. My si dali oběd v týpí u ohně a po obědě neotáleli a ještě jednou vytáhli fotky našich rodin a prohlédli si je, děti také povídaly, jak to je, když někdo už není ale pořád je mezi námi. Přečetli jsme si příběh o dubu pamětníku z knihy Neplač muchomůrko a na terase si pak rozložily velké papíry a barvy. Linda si pečlivě nalepila všechny své fotky na několik velkých papírů, Aňulka uložila své zpět do obálky a využila papír na malování něčeho jiného, Jáchym po boku dědečka Adolfa a ostatních maloval tygra v dešti. S Miriam jsme barvami dobarvily obrázek rodiny pod stromem zbylý z úterního příběhu. A k malování rády zasedly i Kája s Frídou a předškoláci hlásící, že oni už strom předků mají. Jen Rafael a Prokop měli celý den dost práce s požáry, žraloky a vařením, ze které se nenechali rušit. A pak už byl čas rychle uklidit a vyrazit na vlak. Na nádraží našel Honza v knihovničce knížku, veršovanou pohádku o Šípkové Růžence, a s ní nám cesta domů pěkně utekla.

Fotky – https://photos.app.goo.gl/B3oCGJ8UX3c4F3of1