Ze školní kroniky 19 -23.6. 2017

Dnes jsem se vydali na cestu do Austrálie, a to přes rokli a přes druhou a náhle jsem byli na plácku n akopečku v lese a Ondra Smeykal, domorodec ze Sušice, který mnohokrát zavítal do země protinožců, nám uprostřed vytvořil malinké ohniště, kde malým kouzlem hned hořel ohýnek a my se kolem něj posadili do kruhu a poslouchali jsme příběh o tom, jak to všechno začalo – když ještě nebylo nic, ale to nic bylo živé a v něm schoulený tvořivý duch, který vytvořil jen tak z legrace koule vody a pak také slunce a napadlo ho udělat tvora a byla to ryba Barabundi. Té pak řekl, že vytvoří všechno, co si bude přát, ale musí to ona sama si vysnít  a vymyslet a tak vznikl celý svět pod vodou a ryba byla unavená a už nevěděla co dál a navrhla tvořivému duchovi t vymyslí tovra, který by bydlel mimo vodu a tak z vody vylezla ještěrka goana a díky jejímu snu zas vznikl svět na souši a a apk díky Kukabarrovi zas svět ve vzduchu a pak si tvořivý Duch řekl, že by to chtělo ještě jiný druh živočicha, který žije pospolu. A tak vznikl člověk. A tomu nakonec Tvořivý Duch svěřil celý svět do opatrování, on vytvoří všechno, co si člověk ještě vysní a člověk to bude chránit. Jenže lidi na to postupně zapomněli a svět nechrání a ymslí si, že někdo něco udělá za ně, když přitom je to jejich práce…A tak jsme dostali úkol něco si vysnít a něco si přát a přitom nám Ondřej zahrál na australský domorodý nástroj didjeridoo, který se stal telefonem k tvořivému Duchovi, aby naš epřání slyšel, ale ouha, museli jsme ta přání namalovat. A tak jsem se chopili pastelek a malovali jsme, co si kdo přál a mezitím se z termity provrtané tyče linuly prazvláštní zvuky, které nám pomáhali dojít až na dno těch svých snů. A pak jsme pěkně popořadě své sny pověděli a ukázali a každý pak mohl na podporu toho svého přání na didjeridoo zatroubit nebo spíš zaprdět 🙂 A tak někdo si přál stát se šampionem a hrát v první lize a někdo aby byl na světě mír a někdo abychom rozuměli hlasu předků a někdo aby bylo víc lásky na světě a hned máme ten svět zas krásnější.

Potom jsme se vrátlili do jurty, tentokrát okolo, protože cestou roklí objevil Tom vosí hnízdo, a na louce jsme si ještě zkoušeli házet boomerangem. V jurtě nám ještě Ondra hrál a my jsme mohli poslouchat se zavřenýma očima a představovat si, jaké obrazy se z hudby objevují- někdo viděl bouřku a moře a někdo i vlak. A potom jsme ještě zkoušeli, jak na didj znějí různé zvířecí zvuky a po tigrovi, kojotovi, dingovi a krokodýlovi jsme se s Ondrou rozloučili a přesunuli se na oběd.

Po pauze jsme se ještě vrátili k pondělnímu soudu a zjistili jsem že ne všichni se po něm cítili dobře,hlavně ti obžalovaní. A řekli jsem si, co je to win-win. Tedy vyhrávají oba nebo všichni. Přemýšleli jsme o om, proč někdo někdy udělá něo špatného a že místo obiňování a trestání je lepší si porozumět a odpustit. Znovu jsme si zvědomili, co dělat, když vidíme, že druhého už hra nebaví a co můžu dělat, když ten druhý nevidí, že mě to nebaví, že můžeme říct „stop“, stačí, dost, mě už to nebaví, a když ten druhý stále nechápe, že můžeme odejít a když nás třea nechce pustit, zavoláme na pomoc nejlépe průovdce nebo kamaráda a spolu to pak vyřešíme.

Popovídali jsem si o Hawaji a jak na těch šťastných ostrovech měli kdysi způsob zvaný hoo’ponopono, kdy tomu kdo něco provedl všichni řekli, že ho mají rádi a za co. Zkusili jsme si každý vzpomenout na něco, co jsme někomu udělali a předříkali si zázračnou formulku: „je mi to líto, prosím odpusť mi to, mám tě rád, děkuji“ a kluci si vzpoměnli na záhadu rudých očí a Otík s pomocí ostatních nám ten příběh odvyprávěl a shodli jsem si že to bylo win-win a že bude fajn, když se budeme vždycky snažit, aby vítězi z takových situací byli všichni.

Nu a pak klasický sprintík na nádraží 🙂

Katka

Dle slov Chrise Wilsona nejpodařenější výprava na kolech za ta léta. Děti byly dobře vybavené, motivované a po pár prvních karambolech a ladění jsme zažili prima krasojízdu. Děti jeli naprosto dle pravidel, za sebou a musím říct že já jako poslední účastnice peletonu jsem měla co dělat abych je doháněla.

Krištof byl trošku frustrován z kola z půjčovny a vzpomínal na to své prďácké co leží někde na chalupě a Róza bojovala s nízkým sedlem. Marušce jsme bohužel ujeli, ale hned ten samý den dostala nové kolo a už prý jezdí jako fík.

Na první větší zastávce u všenorského jezu jsme posvačili, trošku vydechli a šup do vody. S námi se tam koupal i pár labutí s několika šedivýma labuťátkama.

A pak už až do Biotopu. Tam ale bylo teda dost narváno a vzpomínka na loňský rok, kdy jsme to celé měli pro sebe se nám zdála až neskutečná.

Obydleli jsme domeček, kde je v zimě sauna a teď teda skoro taky, ale aspoň stín a děti zase naskákaly do vody. Nebylo lehké všechny v těch davech uhlídat. Tak se mi ulevilo že jsme je Vám všechny ten den předali. Děti se ještě nemohly dočkat dopravního hřiště, které jsme teda měli pro sebe. Chris pustil semafory a všechny ty honičky policajtů a zlodějů mohly začít. Do toho všeho se motaly chodci a taky chudáci pěšáci co se snažili rozdávat pokuty za nedodržení pravidel. Ale čas je neúprosný a nás čekala ještě cesta rozpáleným Radotínem na nádraží, kde už začali hlásit různá zpoždění (pro vysoké teploty) stejně jako loni. Vše dobře dopadlo. Děkuji moc Chrisovi, Petře a Davidovi za báječnou spolupráci a pěkný den v terénu. Ujeli jsme přes 15 km bez zranění a snad i bez spálení. Jen jedna kšiltovka Vojtíka se někam zatoulala. Snad nám odpustíte i tu jednu zmrzlinu. Míša

Zde vše výše popsané obrazem tak jak to viděl Chris.