Rozkvetlé břízy v březnu? – březen 2023
20.3. Vlčata
Dnešní den byl trochu neobvyklý tím, že byl ve školce den otevřených dveří. A jak to tak bývá, když má být něco jinak, seběhne se víc změn najednou. Milan s pražskými dětmi přijel pozdě, protože měli dobrodružné cestování vlakem. Dlouho čekali a několikrát přestupovali. Hned jak přišli, přivítali jsme se v ranním kroužku, řekli jsme si, co nás čeká, a připomněli jsme si, jak se k sobě ve školce chováme. Dnes s námi bylo několik nových dětí, takže jsme si navzájem zopakovali jména. Po kroužku jsme si namalovali malé Moranky, bohyně smrti, které jsme hned spálili. Kdo chtěl, namaloval si to, čeho se chtěl zbavit (nemocí, strachu apod.) a všechno to spálil. Když jsme se takto připravili na středeční vynášení Morany a jarní rovnodennost, vyrazili jsme na procházku do lesa. Jelikož jsme dnes vyšli později, šli jsme k lesnímu divadlu a k louce, kde bývají koně. Milan dnes přinesl slackline, na které děti zkoušely chodit. Házeli jsme na terč a hráli různé hry. Kolem poledne jsme se vrátili do zázemí na oběd. Po výborném obídku jsme si v týpí u ohně přečetli pohádku O králi Celerovi, kterou si děti vybraly, a kdo chtěl, učil se vyrábět papírové vlaštovky.
15.3. Sokolíci
Konečně se mi podařilo uspořádat dlouho plánovanou výpravu po všenorských výšinách a vzít Petra (i děti) někam, kde to nezná. Ráno bylo jak malované a nikdo by nevěřil, že odpoledne se přižene hustá sněhová vánice. Všechno klaplo, děti přišly včas a odjely jsme nezvyklým směrem do Všenor, kde na nás čekal Petr s batohem plným lívanců.
Dnes se s naší partičkou svezla i Marijánka, která přišla místo své nemocné ochořelé sestřičky Jožinky. Vzala jsem děti k nám na zahradu, největší atrakcí byl skleník, kam se děti zavřely a celkem dlouho si tam hrály pod Jonášovým vedením snad na kosmickou stanici. Využily i houpačky a hamaky. Hlavně Živo se uvelebil na slunci a asi by i zůstal. Náš králík zakrslík se dětem bohužel schoval, bylo jich asi moc. Pak jsme vyrazili vzhůru ke Glorietu – parádní vyhlídce na celé údolí, kde jsme na sluníčku posvačili a šli výš a výš. Petr s nimi hrál země, láva, a tak cesta utekla jako nic a už jsme byli v lese, kde jsme začali hledat dřevěné sochy. První objevil Živo, který si tím vysloužil první obsloužení u oběda. Povyprávěli jsme si o Artemis a děti ji položily oběti – kamínky, žaludy, mechy a klacíky. Další sochu „dobrého rytíře“ našla trojka Jonáš, Amálka a Táďa. Pak jsme objevili zbrusu nový kempík, kde jsme se naobědvali – velká dobrota to byla. Bylo teplo ani původně plánovaný oheň nebyl třeba. Pak přes skály, kamenná moře na další vyhlídky, kolem pokroucených borovic a vřesových lánů, ke křížku a na poslední významné vyhlídce jsme zírali směrem na západ, jak to tam v dáli černá a studený vítr nás popohnal níž do závětří, kde jsme u studánky dojedli lívance a děti měly čas si hrát v domečcích. Hlavně na lvy, africké buvoly a malá mláďátka.
Pak ještě zbylo projít obcí, kolem památného dubu a dílny místního sochaře, kde jsme spatřili další téměř hotovou sochu.
Před rozloučením začalo sněžit, tak jsme si ještě zazpívali „Neseme Moranu..“ a slíbili si, že příští středu teda s tou zimou už opravdu zatočíme. Díky za Vaše báječné děti. Míša
13.3. Vlčata
Dnes nás v zázemí přivítal poměrně silný vítr, rozhodli jsme se proto jít k Babskému potoku. Ještě před tím jsme zadělali těsto na koblížky v týpí u ohně a nechali ho v teple, aby nám během procházky pěkně vykynulo. U potoka jsme zjistili, že jsme dobře udělali! Náš mlýnek opět potřeboval opravit. Tentokrát Milan musel vyměnit hřídel. U Babského potoku jsme si hráli, posvačili a pomohli jsme Milanovi opravit mlýnek. Brzy nastal čas vrátit se do zázemí na oběd. Po obědě jsme se ujistili, že těsto na koblížky krásně vykynulo, a pustili jsme se proto do práce. Děti si pletly šlejšky (nebo motanice, mašličky, motýlky…) a vzápětí si na nich pochutnaly. Po koblížkách se jen zaprášilo a děti se olizovaly až za ušima. Kdo chtěl, poslechl si na závěr ještě pohádku O Koblížkovi. Den nám rychle utekl. Desi
8.3. Sokolíci
Po dlouhých letech putování se Sokolíky je už trochu obtížné najít trasu, kterou jsme nikdy nešli. Tentokrát tomu tak bylo a vyjma několika malých úseků to byla úplná premiéra. Dorazili jsme s přestupem v Třebani do Osova a pouze kousek přes louku nad nádražím a kousek Velkým Chlumcem, jsme už jednou šli. Pak jsme to střihli podél potůčku, který nás přivedl ke krásnému přírodnímu koupališti s romantickým jménem Loužek. Byl tam i pingpongový stůl, trampolína, kousek písečné plážičky a dokonce i dvě kadibudky. Působilo to tam velmi solidně udržované a už se těším, až v sezoně vyzkouším koupací kvality tohoto místečka. Od Loužku jsme po menších cestičkách, přes studánku a malou vodárničku, dorazili ke krásnému skalnímu masivu nad silnicí z Hostomic přes sedlo Hradce. Tu jsme v rychlosti přeběhli a strhujícím tempem se vyšplhali až téměř na vrchol Studeného vrchu, rozhlednu na něm jsme viděli dobře. My jsme ale chtěli navštívit trampský kemp Naděje, který před více než 25 lety spolustavěl můj kamarád z vandrovních časů – Honzaš. Rozdělali jsme ohýnek, poobědvali a pořádně si sroubek prohlédli i si vyzkoušeli místečka na spaní. Trochu jinou cestou, v čele s Živem a Juliánkem, jsme seběhli na větší lení cestu, na které nás přepadlo poměrně husté sněžení, níž přecházející v déšť. Naštěstí autobusová zastávka v Malém Chlumci už nebyla daleko, takže jsme zmokli jen trošičku, narychlo Míša přečetla další krásný příběh z naší oblíbené knihy Ivana Klímy Jak daleko je slunce, tentokrát o závisti. Děti k tomu chroupaly mrkvičku. Pak už autobusem do Řevnic. Rodiče postupně naší sokolnickou skupinku rozebrali, tak jsem šel taky. Petr
6.3. Vlčata
Dnešní ráno bylo chladné a šedé, půda byla zmrzlá. Dnes jsme se sešli v nezvykle malé skupince. Rozhodli jsme se proto jít k Babskému potoku trochu jinou cestou, abychom přišli k potoku a našemu mlýnku odshora po proudu potoka. Byla to trochu delší cesta než obvykle, zvládli jsme ji však celkem rychle. Když jsme přišli na místo, k našemu velkému překvapení byl mlýnek rozbitý. Rozdělali jsme ohýnek, opravili jsme mlýnek a posvačili jsme. Děti střídavě pomáhaly s opravou mlýnku nebo si hrály. Holčičky si hrály zvlášť, Kilda si hrál hodně s Alexem a Ondra s Julíškem. Dopoledne nám rychle uteklo a my jsme se vrátili do zázemí právě včas na oběd. Když jsme přišli zpět, už na nás čekaly výborné bramboráčky! Po obědě jsme si vyprávěli pohádku O sněžence a pak jsme si pár sněženek vytvořili. Prožili jsme krásný den. Desi
1.3. Sokolíci
První březnový výlet jsme zařadili již mnohokrát osvědčenou starou pískovnu v Srbsku. Počasí lehce pod nulou po ránu slibovalo ideální podmínky pro pořádné vyřádění se. Nejdříve jsme na posilnění posvačili, rozdělali ohýnek, abychom si rozehřáli svaly a pak už nastalo tahání pneumatik na okraj pískovny. Nejlépe se osvědčil Jonáš, který jich vytahal nejvíc, ale spousta dalších i třeba po dvojicích jich taky pár vykoulelo. Pak nastal tradiční moment společného puštění dolů, který jako obvykle Míša zaznamenala pro vaší potěchu. Pak jsme to střihli středovou polní cestou a protože se výrazně oteplilo, usadili jsme se na delší dobu na kraji lesa. Asi tak půlka dětí začala stavět několikagenerační domeček z proutí, další, hlavně větší kluci, dali přednost různým bojovým aktivitám. Dali jsme tam i obídek a pokračovali námi jen málokdy využívanou cestou okrajem lesa směrem na Karlštejn. Pěšinkou skrz les, provázeni prvními podléškami, jsme dorazili na parádní vyhlídku nad kostelem v Budňanech. Hrad tam není vidět, zato most, Berounka a nádraží na protějším břehu. Přes hřbitov jsme seběhli dolů na silnici a na nádraží jsme byli za chviličku. Petr
