Škola na podzim 2018 – Čtvrtky Expedice
Expediční čtvrtky ve škole podzim 2018
Čtvrtek 6.9.
Dnešní expediční premiéra a rovnou tak nádherný a povedený den s dětmi! Nesl se, zcela spontánně, hodně ve znamení dubů: od posledního nestora ze stromořadí ve Všenorech, přes „až opadá listí z dubu“ až po přirozenost dubohabrových lesů a inkoust z duběnek. Rozmotáním gordického uzlu z našich rukou jsme u všenorského kostelíka získaly dvě expediční družiny, takže na cestu vzhůru už jsme se mohli vydat jako „Expediční piráti rychlé šípy“ ve složení Jura, Zoro, Marcel, Beri, Rozárka, Julča, Emička a „Odvážní a hladoví cestovatelé“ Hugo, Nicolas, Vládík, Mia, Žofka, Beatka a Matoušek. Písmenkovo-matematická šifra nám rozkryla motto dnešní výpravy: „Odnikud není tak pěkný pohled na svět jako z vrcholku hory“, což jsme vzápětí ověřili.
Stoupali jsme cestou, kterou si to nejspíš nějaký čas před námi metelili i jiní divočáci, drželi jsme pět minut tichého pochodu, abychom vyzkoušeli, jaké to bude pro nás a naše pozorovatelské schopnosti, nacpali jsme si břicho kuskusovou hostinou bohatou na nejrůznější převážně zeleninové dobroty. Na vyhlídce nad Kazínem jsme pak zformulovali a do skleněné lahve zapečetili cíle našeho ročního (sebe)poznávání, a lahev pak slavnostně zakopali pod dubem, za dubem… nu, asi to byl spíš jiný strom 😉 Přijdeme si pro ni jistojistě na konci expediční sezóny, jen ať tam na nás počká a zraje, stejně jako my budeme zrát! Pak už jen šup šup z kopce, pohodička přívozem do Mokropes a špendlíková párty na nádraží. Zamáčknout slzu dojetí nad tak vydařeným dnem a zase za týden pokračujem! Katy
Čtvrtek 13.9.
Další výprava byla oslabena o naše tři souputníky Nicka, Zorana a Juru. Jeli jsme tentokrát do Řevnic, kde jsme se všichni potkali vybaveni spacáky v očekávání dlouhého školního dne s přespáním v jurtě. Výbavu na spaní jsme přendali do auta a z nádraží vyrazili nejkratší cestou k Berounce. Proudící řeka okamžitě všechny děti přitáhla svou magickou silou a děti se daly do průzkumu. Někdo hledal a nacházel škeble, někdo házel kameny, někdo se brodil po kolena ve vodě. Volavky popelavé nás zvpovzdálí pozorovali, jak to v jinak po ránu opuštěném místě ožilo. Potom jsme si začali v kruhu vyprávět o tom jak to každý z nás ráno přijel do školy. Pro lepší představu jsme si vytvořili pomocí menších i větších kamenů s jmény zastávek, karimatek a klacíků celou trasu vlaku z Hl. nádraží až do Řevnic, včetně několika stanic pražského metra ale i Zbraslavi, Vonoklas, Mořiny a dalších míst. „Vlak“ i přes různá dramatická zpoždění několikrát vyjel z Hlaváku a postupně nabíral na zastávkách veselé děti a byla to celkem švanda. Byl čas si udělat do našich deníků zápis – mapku – naší cesty do školy. Když už jsme končili, začalo krápat a to bylo to znamení vyrazit dál. Šli jsme kolem potůčku nahoru, kde byla další zastávka a tam byl čas na knížku “ Na vrchol hory“ od pana E.T. Setona. Žofka s Hugem krásně předčítali ostatním. Katy vytáhla dva žonglovací balónky a cestu ještě výš jsme si zkrátili přehazováním v našich družinách. Za lesním divadlem jsme našli bedly jedlé a také místo na pomalování dvou vlajek dvou družin.Katy ušila dvě parádní vlajky a byl to tuze zodpovědný úkol. Začalo zas pršet a to už dost, tak jsme se rychle přesunuli do zázemí, kde na nás čekala teplá polévka. Alenka dokonce osmažila houby, které jsme našli. Postupně se propojily obě čtvrteční skupinky. Přijela Majda, Bára a později Katka. Někdo si maloval v jurtě, někdo si hrál v lese, někdo šel na další houby…… Stěhování jsme odpískali, neb pršelo opravdu dost a necháme to tedy na brigádu. Míša
Čtvrtek 20.9.
V dnešní nádherný letní den jsme se z obou směrů trati potkali v Černošicích, abychom pokračovali v našem mapovacím zaměření. Nejprve jsme u Berounky započali téma světových stran a vyzkoušeli jsme si zorientovat mapu za pomoci busoly. Pak nás autobus vyvezl do Vonoklas, kde se k nám přidali „místňáci“ Nicolas a Matouš a jeho maminka Lucia s Jasmínkou a Edíkem, kteří nás doprovázeli po většinu dne, nejen aby naplnili naše bříška výtečnými těstovinami s rajčatovou omáčkou a bezlepkovými muffiny, za které velmi děkujeme.
Ve Vonoklasích jsme si udělali školu na fotbalovém hřišti: kluci si chvíli kopali s petlahví místo mičudy a pak jsme se u stolečků pustili do práce: přidaly jsme informace ke světovým stranám, určování severu a proč je to vlastně dobré vědět (třeba aby se nám dobře bydlelo a pěstovalo), našli jsme se na mapě 1:10 000, která nás věrně provázela celou cestu přes Krásnou stráň do Karlíku, a podívali jsme se na zoubek i vrstevnicím, nadmořské výšce a letem světem i vegetačním stupňům.
Další zastávka už byla v ráji zakrslých dubů, bříz, borovic a ohrožených ještěrek zelených, jednu jsme potkali živou a celou další populaci jsme si pak vybarvili jako omalovánku. Také víme, že teplý jižní svah Krásné stráně v minulosti dobře posloužil jako vinice a dává nám to smysl. A v neposlední řadě jsme odsud zamávali Cukráku a nedaleko od něj i naší zakopané lahvi z prvního expedičního čtvrtku – jak se nám ta krajina krásně propojuje!
Za chvíli už obědváme na plácku nad Karlíkem ty báječné těstoviny, Míša nám čte pověsti i fakta o Karlíku a jeho okolí a v expedičních družinách pak ještě zaznačujeme do mapy, kudy že se to dnes vinula naše cesta. Ta se pak vine dál, klesáme přes Karlík do Dobřichovic, přes most, kde opakujeme, co jsme se dnes nového dozvěděli, a pak šup podél vody na nádraží, kde se naše cesty znovu rozdělují. Katy
Čtvrtek 11.10.
Tento týden nás nádherné počasí provázelo z Tetína do Srbska. Vlakem jsme se svezli do Berouna, kde jsme se naladili na témata dnešního dne a autobusem se vyvezli do Tetína. Následovala svačinka a volný pohyb na plácku na návsi a pak už na nás čekala paní průvodkyně, aby nám ukázala taje tetínských kostelů a povyprávěla něco o historii. Nejvíce skupinu zaujal poklad nalezený manželem paní průvodkyně a kámen, na kterém byla zavražděna sv. Ludmila.
Krásnou stezkou kolem hřbitova s výhledem na Berounku a okolní krajinu jsme se pak vydali k Tetínskému vodopádu, cvičili tělo šplháním po řetězech a našli spoustu nádherných „drahokamů“. Také jsme cestou sbírali opadané listy různých tvarů a barev, abychom si pak společně mohli prozradit, proč vlastně stromy opadávají, že jasan shazuje listí zelené, koruny jsou nejzlatější tam, kde na ně svítí sluníčko, po odpadlém listu zbyde na větvičce jizvička a další zajímavosti. Kouřové otisky nám zbydou na příště, kdo z dětí chce, může si zatím doma zkusit několik listů vylisovat v savém papíru pod zátěží.
Na závěr už jen opakujeme, co si naše hlavičky zapamatovaly z dějin Tetína i českého knížectví, vše zapisujeme křídou na tabuli na hřišti u vlakové zastávky v Srbsku a zpožděným vlakem vyrážíme zpět k rodičům. Katy
18.10.2018
Dnes jsme podnikli výpravu v Řevnicích. Chyběla nám Beatka ale zato naše řady posílil Keiran – tatínek Zora, který je původem ze Skotska.
Vyrazili jsme od nádraží ke starému svačinkovému místu. Ten stejný nápad měli i školkáčci, kteří nám byli v patách a zanedlouho nás tam dostihli. Mezitím jsme si šli do lesa zahrát hru „Poznej svůj strom“ ve dvojicích“. Ač dvojice byly náhodné, děti byly k sobě ohleduplné a důvěra ve vodiče veliká.
Pak jsme posvačili, ohřáli se u ohýnku, který připravili školkáčci a byl čas vystoupat výš k Orlímu hnízdu. Šli jsme údolím Kejné – zcela vyschlém a po cestě hráli bezva hru s žaludy „Lichá či sudá“. Suveréně vyhrál Jura s asi 55 žaludy z původních 10.
Prošli jsme kolem Temazcalového místečka, pak přes kamenné moře k vytouženému cíli – sluncem prozářenému Orlímu hnízdu. Tam už byl prostor a čas na opakování a pracovní listy z Pověstí Českých a také o Svaté Ludmile. Po obědě jsme tiskli speciální kouřovou metodou listy do deníčků a především kluci rozehráli hru v kamenech. Děti po cestě hodně řešily parlament a ožehavá témata, ale hlavně volby, které proběhly den předtím. Berou to vážně a je potřeba brát vážně jejich pocity. Čas utekl jak voda, zapsali jsme se do místní návštěvní knihy, která je tam uschovaná od roku 2014 a stačilo jen seběhnout z kopce, a po marném pokusu se ještě jednou zastavit nad knihou, přes rokli do zázemí. Tam už byla druhá parta a zlatí rodiče, kteří donesli proviant a strávili s dětmi hodinu před parlamentem. Míša
25.10.2018
Dnes nás čekalo Poštovní muzeum a skautská výstava k výročí sta let od založení Československa Pošli to dál. Mnoho dětí přišlo už na hřiště na Hlaváku připraveno a naladěno, protože se stihli podívat na kousek
seriálu Skautská pošta na Déčku. Svezli jsme se na Dlouhou třídu a Míša nás protáhla důvěrně známými uličkami kolem domu, kde se narodila Mia, až k muzeu.
Nejprve jsme se trochu naladili na to, jaké „narozeniny“ že to vlastně budeme slavit, kdo to jsou ti skauti a co za poštu tenkrát předávali, a mohli jsme jít dovnitř. Protože v přízemí bylo plno, začali jsme proti proudu času v prvním patře, kde nás hned z první ruky zasáhnul
strhující příběh Luboše Jednorožce. Pak jsme si procvičili paměť u „kimovky“ a „setonovky“, prohlíželi šuplíčky se skautskými nášivkami a odznaky, dozvěděli se o skautském zákonu a zachráněné orlici a Katy trvala na tom, že budeme něco vědět o české vlajce.
Po svačince jsme si prošli i spodní patro, věnované primárně slavné skautské poště a způsobům komunikace sto let zpátky. Velkou část dětí nadchla morseovka: nejen, že si zkusily vysílat, přijímat a luštit světelné signály, ale mnohé se nechaly strhnout velkým zaujetím Huga a jaly se ji přepisovat do svých zápisníků nebo testovat, zda ji Katy opravdu umí. (Umí, a ráda s vámi bude trénovat ;))
Protáhli jsme se na hřišti, zašli do Loving Hutu na nudle se zeleninou a v expedičních družinách pak vyrazili na hru po Praze Kurýrem skautské pošty. Trochu na čas (hlavně k radosti Jury) a trochu na pohodu jsme obešli informační panely u Obecního domu, Harrachovského paláce, hlavní pošty a hlavního nádraží a Expediční piráti rychlé šípy si přidali i Starou rychtu a navštívili tak všechny stanoviště krátké trasy. Zbýval už jen příjemný čas na zažití všeho dnes načerpaného na hřisti na hlaváku a tradá zase za rodiči. Katy
1.11.2018
Naše lesní zvěř se jela podívat do lesního koutku ve Velké Chuchli. Obě skupinky se radostně potkaly na nádraží v Malé Chuchli, tam za námi ješte dorazil opožděnec Matoušek. Po krátkém kroužku, kdy jsme se snažily s Katy naše družinky zkrotit a získat trochu pozornosti, jsme vyrazili vzhůru. Děti asi ráno jedly vtipnou kaši a byly navíc ve své síle. Svou sílu a výdrž, ale mohly použít na výšlap do kopce ke kostelíčku. Tam jsme se nasvačili, děti se stihly poškorpit, udobřit a šlo se hájem dál. Na místo setkání s lesníkem jsme došli včas. Ten ale nebyl zcela ve formě, ale i přesto dokázal děti zaujmout svým trochu ospalým hlasem povídáním o zvířátkách, které jsou v koutku umístěny. Děti s radostí krmily kozičky, daňky a muflony, pozorovaly svačinku divočáků, a dalších zvířatek umístěných v těchto prostorách. Asi nejvíce je zaujal rys a jelen, který celou dobu naší návštěvy troubil, ale i liška a sovičky ale i sýkorka, která se do klece dostala omylem.
Na konci prohlídky děti dostaly pracovní listy a rozdělily se do pracovních skupinek a opravdu krásně spolupracovaly starší s většími a vyplňovaly odpovědi. Pak jsme si ješte opekli na ohni spousty dobrůtek k obědu a byl čas naši halasnou skupinu odvést a tím poskytnout zvířatům trošku klidu. Prošli jsme kolem studánky, kousek se svezli autobusem a ve vlaku všechny děti dostaly morseovku se skrytým vzkazem. Někdo hrál karty, někdo pracoval, někdo svačil a cesta utekla moc rychle. Nikoho jsme nemusely vysazovat a měly jsme radost, že se všichni těšili na dušičkovou slavnost, která byla moc krásná. Míša
8.11.2018
Na dnešek připadly dvě zajímavé akce. Nejprve jsme se na hřišti na hlavním nádraží naladili na téma druhé světové války se specifickou pozorností na operaci anthropoid. Děti vyprávěly, co se dozvěděly od rodičů, Jana Řehořová si po nás připravila mapy a pracovní listy, Katy přinesla deníček, který její prababička psala malé Jitušce narozené na podzim 1941 a zaznamenala do něj své obavy a modlitby z válečných časů. Připraveni jsme se vydali do Resslovy ulice, kde jsme shlédli video o hrdinských činech Gabčíka a Kubiše, za světla i tmy si prohlédli kryptu, kde byli parašutisti v péči statečných jedinců schovaní a odkud se je nacisté a hasiči pokoušeli dostat, a zavítali jsme i do kostela, kde jsme našli vchody do krypty i kůr, ze kterého se tři z výsadkářů plné dvě hodiny dokázali ubránit hromadě útočníků, než si pro nedostatek střeliva sáhli na život. Ozvláště v některých chlapcích zanechala tato návštěva hluboký dojem, celkově bylo na dětech vidět, že si z náročného tématu vzaly právě tolik, kolik pro ně bylo vstřebatelné a zbytek pustily druhým ouškem ven (kdyžtak doma prověřte, zda si nikdo neodnesl nějakou tu bolístku na duši).
Po lehce improvizovaném obědě v Ponrepu (pán na nás bohužel zapomněl, ale statečně vynesl z kuchyně všechny své dostupné zásoby, aby nás nasytil), jsme se vydali do Akademie věd na Národní, kde pokračovaly oslavy „osmičkového“ roku nabídkou nejrůznější pokusů a aktivit na poli vědy a techniky. Zkoumali i vyvolávali jsme fotografie, trénovali postřeh, viděli kosmonauta a shodou okolností i díl Dějin udatného národa českého o druhé světové, takže celkem jistotka, že si kluci z dneška odnesou dost jasnou vizuální představu o Gapčíkově vzpříčeném náboji a Kubišově granátu v aktovce. Těžko se nám odcházelo a cestou na vlak jsme pak museli přidat do kroku, byl to každopádně vydařený den! Katy
15.11.2018
Tentokrát nás čekal den v Rudolfinu. Nejdříve jsme zavítali do Artparku a nechali se zasvětit do příběhu uměleckého díla. Co je to umění, kde ho hledat,.. prožili jsme ve zkrácené podobě jeden ze zdejších workshopů, abychom se hlavně dozvěděli, že je důležité vykládat si umělecká díla po svém, hledat za nimi příběhy a libovolně o nich přemýšlet.
Pak jsme přeběhli do koncertní části Rudolfina a usadili se na krásná sametová sedadla před obrovské podium. Program Tučňáci v Rudolfinu byl pěkným civilním a poutavým zasvěcením do toho, že i děti mohou být profesionálními muzikanty, že každého někdy nebaví cvičit a že si společně můžeme užít „velkou hudbu“.
S Prodanou nevěstou na rtech jsme se pak přesunuli zpět do Artparku, abychom si užili volnou část expozice a vychutnali si různé hravé tvoření s magnety, špalíčky nebo třeba důmyslnou soustavou meotarů. Pak jsme zajeli k Řehořovým na výtečný oběd, zopakovali si nad pracovním listem poznatky z heydrichiády a juchali na vlak či na hřiště. Katy
22.11.2018
První den našeho zimního kurzu plavání jsme zahájili prozkoumáním města Dobřichovic. V expedičních družinách jsme hledali odpovědi na otázky týkající se historie města. Zjistili jsme, proč mají ve znaku kříž, hvězdu a slunce, že tu bydlel ministr železnic i fyzioterapeut Karel Lewit, že zde padají teplotní rekordy a možná i proto se tu vždy dobře pěstovalo na místní zelinářské půdě. Také, že do-břicho-vice jsou na rozdíl od okolních obcí místem spokojenosti a komunitního života. Měli jsme velké štěstí na dobré lidi: jedné ze skupin se podařilo potkat starší paní, nejspíš historičku, která si právě nesla domů tašku výtisků brožur o historickém osídlení města, pěkně nám povyprávěla a jednu věnovala, a také se nám povedlo zavítat do Havlíkova mlýna, který nám paní Havlíková ochotně ukázala a zasvětila nás do tajů dřívějšího provozu i současné elektrárny. Druhé skupině se zase povedlo zjistit mnoho zajímavého v infocentru, do kterého se dostali, ač mělo v tu dobu mít zavřeno. Prostě den plný zázraků.
No a pak už jen chvilka na hřišti, oběd v DobroKávě, chvilka na hřišti a bazén. O tom, jak se všechny děti snažily, překonávaly a zlepšovaly hned na první lekci už jsem psala v mailu, ještě tedy dodám, že jsme se rozdýchávali, skákali do vody, plavali se žížalou po břše i po zádech, plavali sami či s dopomocí pro vodolepky, zkrátka jsme se učili dýchat, odrážet, potápět, cítit vodu a hlavně si to celé užít v organizované i závěrečné volné části. Pak společná píseň, průlet sprchami a šatnou a hurá zase na vlak. Jestli zůstal někdo, kdo se netěší zase za týden do bazénu, tak to dobře maskoval. Katy
29.11.2018
Poslední listopadový čtvrtek nás vlak zavezl do Černošic-Mokropes, odkud jsme šli osadou Údolí staré řeky pěšky do Dobřichovic. Cesta byla fajn na povídání ve dvojičkách a malých skupinkách a také trochu o tom, kdo to byli trempi. Rychle nám ubýhala, snad i proto, že jsme se potřebovali zahřát pohybem. Bylo ale nádherně, modré nebe a mráz kreslil obrázky po krajině, stálo ta za trochu té zimy venku.
V Dobřichovicích jsme nejprve zašli do Jojo Gymu, velké haly s gymnastickými tělocvičnami, kde se kluci a holky vyřádili. Většina z nich volně, neorganizovaně testovala své schopnosti a užívala si prostoru, někteří se ale zatoužili vzdělávat a tak s Katy trénovali ponejvíce kotouly: na žíněnce pěkně až do bobku/stoje/výskoku, kotoul plavmo i s odrazem z můstku, kotoul na kruzích či na hrazdě. Pár dětí si vyzkoušelo i výmyky a jiné radosti na hrazdě nebo stojky na kruzích.
Po obědě v Jojo Gymu tradá do bazénu, kde jsme pokračovali v ladění našich těl do citlivosti, ladnosti i hravosti. Žraloci i delfíni se moc činili, někteří se tentokrát museli více překonávat, nicméně k závěrečnému hitu „kruhy se točí“ jsme se v radosti a pospolitosti dopracovali všichni.
