PROSÍME ZA ŠKOLKU, prosinec 2020
Volalavky 9.12.
Ranní cesta vlakem s Jonáškem, Vojtou a Floriánkou byla poklidná. Vyprávěli jsme si a pozorovali mrholení za oknem. V Řevnicích jsme pustili Sokolíky dopředu a drželi jim palce, aby stihli autobus. Vůbec nám nevadilo, že prší. Prozpěvovali jsme koledy na přání a na náměstí jsme se došli podívat, jestli prodávají jedlé kaštany. Neměli je, nevadí, budeme péct jablíčka, na která už máme všechno připravené. Pokračujeme nahoru a proplétáme se uličkami až k lesu. V zázemí nás už z terásky vyhlíží Španďa a místní partička. Svačíme a radíme se, kam dnes poputujeme. Deštík neustává, a tak se ještě chvíli věnujeme svačinkám a hrátkám pod střechou. Když se kapku vyjasnilo, vyšli jsme na procházku do lesa. Zprvu to vypadalo jen na kratší výlet, ale na Fabiánce jsme nabrali dech a rozhodli se ještě vystoupat na Palouček. Bylo fajn jít a nezastavovat se v mokrém lese. Funění do kopce nám zpestřila stopovačka. Laura objevila první burákovou stopu, pak následovalo ještě asi 10 stanovišť se skořápkou podzemnice. Dětem udělaly velkou radost, díky, Wáclave! 😊 Na Paloučku byla hygienická a občerstvovací pauza, oheň tentokrát nerozděláváme. Pokračujeme po vrstevnici k pasece na bukové a modřínové stráni, někteří ochutnávají oříšky z bukvice. Čas oběda se blíží, frčíme dolů podle rokle na Fabiánku a po straně louky scházíme k zázemí, kde už na nás mává Danča. Dáváme si nášup a vzápětí chystáme sladkou tečku – pečená plněná jablíčka. Do důlku v místě jadřince vrstvíme a pěchujeme rozinky, vlašské oříšky a brusinky, sypeme skořicí a zdobíme hřebíčkem. Kdo chce, přidá si navrch plátek másla. A honem s tím do trouby. Zatímco se jablka pečou, u ohýnku v týpí posloucháme adventní příběh o kočce. Jupí, jablíčka jsou hotová! Pražákům je ještě horká dáváme do kelímků a vyrážíme na nádraží. Je to paráda, že si neseme teplou svačinku. Míša telefonuje, že náš vlak zrušili a nezbývá než počkat půl hodiny na další. Sedáme si na lavičku a mlsáme. Školáky zpoždění rozladilo, reptají, ale nám je dobře, nikdo neusíná, prožili jsme spolu další krásný den. Lucie
Sokolíci 9.12.
Dnes jsme měli velké štěstí a stihli jsme bus z Řevnic na Mořinku. Díky rodičům, kterým se podařilo pana řidiče pozdržet o minutku, než jsme vyběhli kopec ze zpožděného vlaku. A stálo to za to. Měli jsme v partičce dvě posily Orionku a Amálku – maličké, ale hbité holčičky. Trošku nám poprchávalo, ale nikomu to nevadilo, protože jsme byli dobře oblečení a také protože nejsme z cukru. Z Mořinky jsme došli na Karlštejn a cestou jsme zobali obrovské a opravdu sladké trnky. Sběrači Hubert a Kvído hned vytáhli pytlíky na poklady a plnili, až byly pytle plné. Netuším, zda-li domů nepřinesli spíše marmeládu 🙂 Rozárka našla jahodové pole, kde jsme se loni téměř přecpali lesními jahůdkami. Teď už tam jsou k vidění jen malé lístečky.
Celý Karlštejn byl náš – nikde ani živáčka. Vyfotili jsme se tradičně před branou zavřeného hradu. Největší rvačka byla, kdo bude stát vedle Jonáška. Popovídali jsme si o Karlu IV. a prohlédli jeho ženy i korunu. A pak šup dolů z kopce a dobrodružství začalo, když jsme opět dostali chuť jít cestou, kterou neznáme a propojit dvě známá místa. Takže do kopce, a ne jen tak ledajakého – po dešti to byla bahnitá hora, která tak děsně klouzala, že my poslední, Pipa, Rebeka, Orionka a já, jsme lezly a klouzaly zpátky po čtyřech, ale se smíchem jsme to překonaly. Mne osobně zachránil Kvído, který mi přinesl úžasnou hůl a já najednou měla tři nohy a šlo to mnohem líp..
Moc se mi líbilo, když Rebeka řekla, že to je legrace – že jsme jako na kluzišti. Jako odměna byl opravdu netradiční výhled na Karlštejn a moc dobrý oběd – zeleninové placičky – po kterých se zaprášilo. Když děti ještě dojídaly, tak jsem jim četla příběh z knihy Ivana Klímy – Jak daleko je slunce. Byl to pěkný moment, ale dvě dětičky nám z ničeho nic usnuly. Tadeášek byl po probuzení malinko rozhozený a Orionka hned vyskočila s větou, že dnes jde na gymnastiku.
Pak už nás čekala jen cesta dolů z kopce po starobylé cestě do Budňan ke kostelíčku. Užili jsme si výhled na údolí z útesu na Berounkou, Hubert našel zkamenělinu a nádraží bylo na dohled. Tam už byl čas vytáhnout deníčky a něco si tam zakreslit. Mám pocit, že když viděli, jak moc jsme všichni zabahnění, tak se rozhodli zrušit náš vlak, a tak jsme počkali na další s dalším příběhem z knihy a trošku oschlí a téměř pod rouškou tmy jsme nastoupili do vlaku na cestu domů. Bylo to fajn! Míša
VEVERKY 4.12.
První sníh ještě neroztál, hurá, říkaly si nejspíš mnohé Veverky po ránu. Předchozí den nasněžilo a náměstíčko se oficiálně proměnilo v pekáčovou dráhu. I v pátek se ještě dalo sklouznout, a tak jsme nezalezli do týpí, ale rozdělali jsme si oheň na louce. Nabídka činností byla pestrá: kromě obvyklého opékání, hraní na pískovišti a již zmíněného klouzání si děti mohly namalovat dřevěné andílky akrylovými barvami a poté je posypat třpytivou nádherou. Malování nejdřív zaujalo Andrejku a Rozárku s Ami, postupně se přidávali i kluci, Pepánek J. a nováček Julián. Juliánek pustil mámu domů pro sněhule a zůstal s námi poprvé sám, vlastně s bráchou Jeníkem. Společně se dali do malování a vytvořili krásné třpytkované anděly. Nechali jsme je schnout.
To už do zázemí dorazili školáci a převzali si péči o oheň.
Rozárka navrhla, abychom pražským dětem šli naproti. A protože byl návrh jednohlasně přijat, vydali jsme se lesíkem dolů, proběhli dubovým listím a překročili lávku až k silnici. Po Pražácích ovšem ani stopa.
Trpělivě jsme vyčkávali, až se v ulici objeví naši kamarádi. A za chvilku už jsme se hlasitě zdravili a mávali na sebe. Milan přivedl pěkně rozdováděnou, početnou partu Veverčat. Spolu jsme vyšli do zázemí, abychom si vypili teplý čaj z termosek a snědli svačinku.
Když jsme se dost posilnili, propojili jsme se na louce a zazpívali si v ranním kroužku. Připomněli jsme si známou písničku o Mikulášovi, jelikož už je za dveřmi. Pak šupem po cestičce do lesa. Prošli jsme se náramně, přitom jsme prozkoumali mamutí past, zahráli si na vláček a na slepou bábu, házeli jsme hacky sackem a lezli ve větvích. Milan si nasbíral smrkové chvojí na vánoční výzdobu. S využitím veselé říkanky se mu podařilo rozpohybovat a zahřát promrzlou Madlenku. Pod studánkou ve vysokém lese se k nám přidala Veronika, máma Juliánka a Jendy. A byl čas vydat se zpátky na oběd.
Mrkvičková polévka s kuskusem nás pěkně zahřála – Veverkám moc chutnalo. Pak jsme rozdělali oheň v týpí, přečetli si pohádku o plšíkově Velké cestě a dokončili andělské ozdoby. Každý si vybral stužku pro svého anděla. Měl tak příležitost zopakovat si v angličtině barvy a naučit se pár nových slovíček.
Ještě jsme si stihli trochu zadovádět venku a už přišlo loučení s Pražáky a úklid týpí i pískoviště. Jen ať je zázemí v pořádku a připravené na pondělní děti a třeba i na pořádnou sněhovou peřinu. Začali se trousit rodiče, a tak jsme si popřáli hezkého Mikuláše a vydali se, téměř už za soumraku, domů. Lucie
