Zimní Sokolíci s Míšou a Španďou

14.12

V prosinci jsme jednou jeli do Srbska do lomu Chlum. Děti lezly po skalách, i Žofka R. z polámaným palečkem našla cestu jak se dostat nahoru. A děti samy od sebe začaly chystat obřadní místo z kamenů – a uspořádaly dvě svatby. Nejprve Anežka Orico s Frantou H. a pak ještě Žofka R. s Jendou. Bylo to působivé. Svatebčané to velmi prožívali. Špaňda vše ododoroval, děti se políbily a slíbily se věčnou věrnost. Dokonce za hudebního doprovodu svatebního pochodu. Pak následovala velká tancovačka s Vltavou, slavnostní oběd u ohně a pak výstup na vysokou skálu. Děti ješte objevily opravdické šípy. Krásný dojemný den.

20.12

Den před besídkou – Cesta podél řeky z Dobřichovic do Všenor – vše bylo namrzlé, bílé a hodilo se nám že jsme potkali po cestě několik ohňů jak pálili remízky a kde jsme se mohli ohřát.Doprovázel nás Petr- táta Kačenky. Pak ještě hřiště, ztracený nožík, Všenorský gloriet, kde jsme Kačence slavnostně předali narozeninový kámen. Poté jsme seběhli dolů z kopce, ke mne domů. Tam nás čekala teplá polévka s chlebíkem. A troška tvoření na zahradě v altánu. I na zahradě jsme měli oheň aby si všichni mohli ohřát a pak už byl čas se rozloučit a jet domů.

9.1.

První středa v lednu byla jako za odměnu protože nasněžilo. A my měli v plánu jít na novoroční výšlap na Babku a čím výš jsme šli, tím více sněhu a chumelenice bylo. S povděkem jsme se uschovali v místní jeskyni a byli rádi za suché dřevo. Špaňda udělal v mžiku oheň a za chvíli jsme obědvali opravdovou lahůdku. Děti si do nekonečna přidávali a i já si náramně pochutnala. Tolik pochval na jídlo Špaňda snad nikdy nedostal. Bylo mu doporučeno aby šel vařit do televize, že by to vyhrál a Matoušek říkal že o něm napíše 20 novin.

Pak už snadná cesta z kopečka v takřka bílé chumelenici a vesměs v dobré náladě až na vlak.

16.1.

Poslední středa se Špaňdou byla netradiční, ale moc příjemná. Kamile – průvodkyni Volavek ten den nebylo dobře, tak jsme se s nimi spojili. V lese jsme se potkali na krásném místě Eliškou a její partičkou. Děti se rozběhly, měly spoustu projektů a práce. Zapojily lana, pečovaly o pejsky – v jednu chvíli jich tam bylo 5. Ohřívaly se u ohně, svačily, povídaly. Před obědem jsme ještě vyšli ke studánce a kolem rokle zpět do zázemí. Po cestě nás přepadla prasata – Kvido, Kajla a Zoja a zcela neodbytně chrochtali až jsem se bála o jejich hlasivky. Na terase nás čekala Katka – mamka Miládky s moc dobrým asijským obědem a jako nášup byl ještě Špaňdova dobrota. V teepee u ohně jsme si přečetli dvě pohádky – příběhy – z knihy Ivana Klímy – Jak daleko je slunce. Děti a že jich bylo celkem 31 ani nedutaly. Poslouchaly a chroupaly k tomu jablíčka či zeleninku.

Příliš rychle to uteklo. Bylo to moc pěkné promíchat dětičky z obou skupinek.

Míša Formanová