Říjen v říji se školkou

Veverky 26.10. 2018

Ráno, je už hodně podzimní a nakonec se nám v ranním kruhu schází pouze 12 dětí. Dokonce „odpadli“ i 3 náhradníci, kterí byli ještě ve čtvrtek v pictime tabulce. Oba jsme s Milanem docela „načatí“, mne bolí opravdu fest záda a Milan je zakuklený, kvůli noční bolesti lícního nervu. Tak jsme dost rádi za snížený počet dětí a jsme oba zvědaví, zda se po minulé divočině, opět vrátí naše pátečně klidná atmosféra.
Volíme nejkratší cestu do lesa, přecijen, předpověď hlásí dešť, tak aby jsme byli pod stromy a případně mohly, co nejrychleji, do zázemí.
Cestou ještě potkáváme nějakou odrůdu pozdní švestky, protože to co z ní spadlo na zem, i zůstalo na stromě, je překvapivě dobré, nečervavé, sladké. Děti se futrují, Mareček si pochvaluje, že našel také oříšek a že to je dohromady moc dobré. Žofka mu mlsně sekunduje.
Na našem místečku „u malé roklinky“ si menší děti sedají na deku, FrantaK. s Klárkou si dělají separé trochu bokem. Tanze chybí evidentně Markétka je dnes zase spíše pozorovatel. Ráno hodně smutná Dorka se v lese odpoutává a hraje si spíše sama, ale poměrně spokojeně. Děti se pro společnou hru trochu více promíchají AnežkaO., AnežkaA. a Klárka si hrají na stromě na rodinu. AnežkaO je miminko, Anežka A. starší sestra, která cvičí v tělocvičně a Klárka maminka. Nakonec společně přivazují na strom lano, aby se mohly zachránit před divočáky, kteří v blízkém křoví opravdu žijí a děti tvrdí, že je viděli, nebo alespoň cítili. Ke skupince se přidává Lada, která před tím zkouší ořezávat. Jenže často zapomíná na pravidlo, že s nožem se nechodí, takže jí nůž po několikaterém upozornění, dávám do svéh batohu (abych jí jej v zázemí vrátila). FrantaK. se více má k Milanovi, kterému ale vytvrvale a celodenně říká Wáclave :). Kuba s Gábikem jsou nerozluční parťáci a vyhrají si dosytosti. Jen Vincentovi chybí vrstevník, není s námi tentokrát ani Jonáš, ani Vilík, tak nemá pro sebe rovnoceného parťáka, ale nenese to nijak úkorně.
V lese s Milanem konstatujeme, že naše ranní bolesti značně polevili a že se cítíme o dost lépe, hurá.
Před odchodem se ještě zkoušíme měřit, na laně mám po 1m označení a také si vysvětlujeme, že délka rozpětí paží je stejná, jako naše výška. Žofka a Tanga mne přesvědčí, že jsme si už děsně dlouho nemalovali na obličej a že je dnes ta nejlepší příležitost.
V lese sbíráme a svazujeme, abychom je mohli odtáhnout, velké borové větve, které při hoření krásně voní. Většina dětí se automaticky přidává, alespoň s malými klacíky, mám z toho radost. V teepee Milan rozdělává oheň, já si chystám barvy a už se tvoří velká fronta. Každého se poctivě ptám, jetsli už měl někdy obličej namalovaný a jestli s tím rodiče soulasili, rozhodnutá případně ještě povolení telefonicky dojednat. Všichni prý mohou 🙂 Po obědě máme ve školce už tedy jen víli, motýly, pejska a Ninju.
K tomu se váže veselá historka, kdy se ptá Franta K. Gabíka „a čím bys chtěl bejt, až budeš velkej?“ „Ninjou“….chvilka zaraženého ticha a pak se ozvalo „No, já taky, tak můžeme oba“. 🙂 Petra Kasová

24.10.  Sokolíci na cyklistickém výletě bez kol

Opravdu jen pro největší drsňáky byl výlet po ilegalní cyklistické trase vedoucí rozvrásněnou roklinou mezi Bubovicemi a Hostimí. Po přejezdu busem do Bubovic jsme se trochu protáhli na naší bubovické zahrádce. Trampolína, závěsené lano, houpačky a lajna mezi stromy nás zdravě nabudili, na posilněnou jsme jeěte požili trochu domácího moštu, nasbírali pár jablíček a ořechů  a vyrazili. Dvě hrušky na konci vsi měly po nočním vichru věšiinu ovoce na zemi, tak jsme se ještě doobčerstvili a velkou trnkovou branou vlezli do lesa. Spadané listí trochu mátlo, kudy přesně cesta vede, ale terén  tam byl natolik členěný, že to vlastně ani nevadilo. Kousek po startu jsme si ještě prohlédli rozsáhlé noroviště jezevců s několika vstupy. A pak už jsme jeli, tedy vlastně šli. Uzké hřebínky, kořeny, ostré změny směru, můstky z kamenů, přejezdy klád a v jednom místě dokonce přechod po dřevěném mostku nad propastí. Seběhli jsme to velmi rychle a dole pod tratí pak sborovým bečením přivolali stádo ovcí, abychom si je mohli prohlednout zblizka. To už bylo na okraji Hostimi, slezli jsme ke Kačáku (Loděnici) a v občerstvení U žraloka se naobědvali. Cesta podél říčky na soutok s Berounkou je krásná v každém období, tentokrát nám ji ještě zpestřila volavka, která málem křídly učesala Žofku, jak byla blízko. Závěrečný úsek na nádraží podél Berounky už bývá většinou provázen urychlujícími povely, aby se ten spravný vlak stihnul, což se podařilo. Do vlaku v Třebani přistoupilo do našeho vagonku několik dětí z Litně a Bílého Kamene, mezi nimi několik našich bývalých (Tonda P., Jasmína, Otakar, Matěj a Berta), mezi nimiž naši školkačci vypadaly jako skřítci. To se pak radši do zrcadla nedívám . .  Petr Vohryzka

Divočáci 18. 10.

Na čtvrtek jsme měli velký plán a týden předem jsme obhlédli místo – kde si udělat oheň a zprovoznit „potulnou venkovní pekárnu“. Od nádraží se nám šlo vesele a cesta na „staré svačinkové místo“, což je přeci jen dál než jsme většinou na jeden zátah zvyklí ujít, nám rychle utíkala. Před námi šli navíc expediční školáci. Byli jsme jim stále v patách. Slunce se ještě nepřekulilo přes kopec, když jsme dotazili na místo. Shledali jsme, že stavba lesní cesty od Kejné k Štorkově rokli nabírá na obrátkách a byli při svačině svědky manévrování náklaďáku plného kamení. S panem řidičem jsme si pak pěkně popovídali. Školáci plnili úkoly v lese a my si dali svačinu a po ní nahodili na stromy dvě lanové houpačky. Wáclav s dětmi opravil ohniště a rozdělal oheň. Děti začali z lesa nosit vedle dřeva také bedly. Ohřívali jsme si zkřehlé ruce a když školáci odputovali dál, pustili jsme se do práce. Wáclav představil svou provizorní pekárnu stávající z mísy, vařečky a prkýnka a povídal dětem a společně zadělali těsto na „hady“ (mouka, olej, voda, sůl). A pak už děti válely a vytahovaly své hady a namotávaly na klacky, pomalu opékaly a ujídaly a bylo to soustředěné, radostné a dlouhé. Těsta bylo dost. Pan řidič dostal taky kousek a dal nám papriky ze zahrádky. Pak přijel asi pan hajný, který nás napomenul, že stále trvá sucho, za kterého je rozdělávat oheň v lese nebezpečné. Slíbili jsme, že oheň pořádně uhasíme i si vysvětlili, jak se může šířit oheň pod zemí a vzniknout požár. Pochvalovali jsme si s Wáclavem vydařený den a naplánovali celodenní putovní do Dobřichovic, který bychom rádi uskutečnili s Divočáky ještě na podzim. Poledne bylo hned tu, než jsme oheň uhasili a posbírali se, bylo jasné, že na oběd přijdeme pozdě. Cestou jsme potkali doma Jeníka a na chodníku ropuchu. K obědu byli těstoviny s omáčkou a pak už jsme balili batůžky a začali přicházet rodiče dětí, které mají starší sourozence ve školce, kde byl ten den odpoledne parlament. Zpátky nás jelo maličko. Blanka

Pondělí, Putovní Orlové, 15. 10. 2018

Výjimečně jsme se sešli na hřišti u Hlavního nádraží, odkud jsme jeli rovnou do studia  Alta na divadelní představení Putování ve větvích. Bylo to krásné, interaktivní představení o přátelství a putování stromem, kolem jezera i měkkou trávou. Po představení jsme se s dětmi přesunuli do blízké Stromovky na oběd, zahráli jsme si na bábu a na škatulata.

Desi

Středa 17.10.2018 Sokolíci

Treti rijnovou stredu sokolici zaradili dalsi z osvedcenych slagru, navstevu chuchelske minizoo. Na misto srazu na vlakove nadrazi  ve Velke Chuchli se sletli z prazske i revnicke strany trochu s problemy, protoze planovane vlaky tam nestavely. Kousek po silnici, pres zeleznicni prejezd a uz si to supeli do strmeho kopce smerem ke kosteliku s krasnym vyhledem na Vltavu, kde posvacili a posilneni zaverecnou rovinkupred zoo urazili v peknem tempicku. Uz tam na nas cekala nase mila pruvodkyne Katka, ktera deti celou dobu velmi zkusene vedla a jakykoliv naznak darebactvi dokazala vcas pribrzdit. Nejdrive jsme nakrmili kozicky a hnedka po nich divocaky, kde to detem moc nevonelo, drzely si demonstrativne nosy a Olik dokonce opustil vybeh. Dale nas cekalo nekolik zastupcu velke bazanti rodiny a jeleni sika. Nejprve zdlky jsme siprohledli muflony a danky, aby jsme za chvili vyzkouseli, jake je to, kdyz nam jedi z ruky. Samci o nas moc nestali, danely a dancata a muflonky s mufloncatama vice. Statny jelen s urezanym parozim se k nam choval hodne odtazite, stejne jako hlavni danek a muflon se hlavne bal o sve samicky (lane). Rys dal parkrat svym vypadem na stenu klece nasim smerem najevo, ze s nim nejsou zadne zerty, dobre jsme jeste videli fesacke myvaly, nutrie, kmotru lisku a fretku. Tchor, psik myvalovity a norek spali. Stejne jako vetsina sov. Vrany, havran,krkavec a sojka s postolkou si nas ale prohledli. Na zaver jsme si jeste mohli prohlednout ruzne kozesiny a parozi, a taky rohy i s lebkou z muflona. Poobedvali jsme a zdatne si zaradili na hristi u zoo, obzvlaste obri houpacka byla v kurzu. Pak jsme si to namirili dolu z kopecka smer mariansky pramen, drive napajejici nekolik lazenskych domu nize v Male Chuchli. Deti si nalepily do sesitku vizitku z letacku, a protoze nam jeste chvilka zbyla, mrkli jsme se na molicko na Vltave a okusili ruckama teplotu vody, kdyz z druhe strany naskakalo nekolik otuzilcu na svuj asi bezny plavecky trenink. Projelo i par veslaru a kajakaru, ktere kaucovali z motorovyh clunu zaslouzili treneri. Autobusem na Smichov, rozdeleni deti v podchodu nastupist a kazdy ma svuj smer a cil. Krasny zviratkovy den. Petr

Pondělí 15.10. 2018 Vlčata.

Dnes jsme měli pěkný a klidný školkový den, ale začnu od začátku. Ranní vlak tedy vlastně až zas tak pohodový nebyl, protože náš spoj nevypravili z Hlavního nádraží, tento měsíc nás všechny ČD opravdu hodně školí, ale to byl jedinný škraloup.
Pak už nám cesta dobře ubíhala a na nádraží v Řevnicích už jsme se pěkně sešli v počtu 14 dětí a 2 průvodci. Wáclav nám vybral cestu kolem potůčku, takže si děti nejrpve dosyta mohli pohrát na dřevěném hřišťátku, kde se dá třeba svačit v korunách stromů, čehož využili Anežka, Julča i Jasmínka a po svačince se k nim na hru na princezny a rodinu přidala i Zosia. Nebo zkoušet různé způsoby klouzání, což důkladně zkoušeli Jonáš, Kašpárek, Péťa, Adélka, Kvido, Lojzík i Róza. Ta si pro mne nejprve přišla, že bych ji měla držet za ruku, že se trochu bojí, ale když se dozvěděla, že má tedy s klouzáním počkat, až se na to bude cítit, nedalo jí to a po chvilce už svištěla popředu i pozadu. Franta si našel klacek, který bezvadně ořezal a spolu s Wáclavem ho svázali, aby měl František meč. Miládka s Bohdánkem si zase dlouho pěkně povídali na svačinkové dece.
V půl jedenácté byl čas zabalit batohy a vyrazit na cestu. Nezbytná zastávka na tusté železné trubce přes potok a zkouška jejího zdolání – po zadku sunutím, nebo chůze vpřed. Všechny děti byli velmi odvážné a všichni se dostali na druhou stranu. V parku pro nás zůstalo pár kaštanů, pod ořešákem několik vlašských oříšků. Lojzíkovi připadala velká lávka, přes údolí s parkem, jako nástupní plošina do letadla, tak jsme chvíli „řešili“, kam poletíme. Do lesa jsme to vzali pod lesním divadlem a tady nastala ta správná chvíle pro nasbírání těch nejbarevnějších listů na výtvarné tvoření. Wáclav nám vymyslel skřítky, kdy listy nalepíme a pak podle fantazie domalujeme.
Lesem proplujeme známými místy, snadno a rychle, i když většina dětí by si ráda ještě v lese zůstala, ale je už po 12 hodině a chceme ještě stihnout, mimo oběda ještě něco i v zázemí. Domlouváme se tedy, že příště půjdeme co nejkratší cestou právě na tahle lesní místa. Cestou se také rozpoutá debata, „Proč děti chodí do školky“ a ozývají se názory, „aby si mohli hrát a jinými dětmi, kdyby doma neměli sourozence, nebo jim umřel“, „aby se najedli“, „aby šly do lesa“…
Jen co si v teepe vybalíme lahve s pitím, přijíždí Dita s luxusním obědem – tortilami plněnými a datlovým dortíkem. Mňam.
Předpřipravíme si jen základ pro obrázky a po jídle se vrhneme na finální dokončení, ještě zalisovat, aby se dětem doma obrázky nezkoutili. Některé děti prozkoumávají náš sousední les, ale trochu se na Adélku s Anežku zlobíme, protože nám průvodcům nedaly vědět a odešly si, tak jsme je pak chvilku hledali. Někdo se vrhá na pískoviště, které nikdy neomrzý. A několik dětí společně sází sazeničky jahod, aby jsem měli příští rok v červnu, co do pusy. V záhoně potkáváme žížalu a velmi obředně si ji s dětmi prohlížíme i trošku si o její užitečnosti povídáme.
Tatínek Kašpárka nám přivezl z jejich sadu bednu jablek – mňam, děkujeme! Je čas zabalit a sejít dolů, na vlak do civilizace a hurá za mámama a tátama. To nám to tedy dnes pěkně a pohodbě uběhlo. Petra

Liščata 9. 10.

Minule jsme nasbírali spoustu kaštanů a byli poprvé v lese „pod vysokými stromy“ (po modré) a stavěli domečky. I tentokrát jsme šli na stejné místo. Cesta od nádraží naznačila partičky pro ten den. Mára, Žofka a Jája a taky Hubert. Valinka s Anežkou a Jasmínka. Gabík chtěl být s Anežkou, ale těžko to šlo. Ranní čtveřici tvoříme já, Zośka, Pippa a Zoe, která přenechává menší Pippě mou ruku a s úsměvem se chápe pásku visícího z mého batůžku. Pippa je ráda. Dorka se vzala za ruku s Žofkou a šlo se. Malou svačinu jsme si dali už u školy, obešli hřiště a pomalu, pomalu stoupali po „kořenových stopách“ k našemu místu. Vstupem do lesa se Zośka začala ptát na hru na medvěda, kterou jsme si slíbili a hned po svačině jsme se do ní pustili. S menšími dětmi se její náboj proměnil (každý se chce nechat chytit a být medvěd), ale baví nás a je to sranda. Pak jsme hráli zpívanou Chodí medvěd po zahradě… a pak jsme na Zośčino přání hry „na klokany, na holky a na kluky“ spustili osvědčenou kouzelnickou Čáry, máry, fuk, ať jsou tady samí… a děti kouzlily ve dvojicích a bylo to pěkné a hodně kontaktní, protože všechna ta vyčarovaná zvířata se hned vrhala na své stvořitele. A jak vypadá kluk nebylo úplně jasné, holky se usmívají. Taky jsme strefovali šiškami na cíl. Zoe s Žofkou seděli stranou se Španďou, který vyřezával, ale když jsem je šla nalákat do her a dala si u nich čaj, centrum hraní se přesunulo k nim. Zoe stavěla domeček z jehličí, Pippa začala z jehličí péct dort a zpívat Happy birthday. Mára, Žofka a Jája si zůstali hrát opodál a pak se k nám přiřítili a chtěli nám sníst ponožky a pak si pekli lichožroutské dorty s šiškovýma ponožkama. Dorka pekla s Hubertem šiškové rohlíky a měli velkou pekárnu s dlouhou pásovou linkou a Zośka už měla hlad na oběd a všechny rohlíky „snědla“. Žofka pozorovala. A Španďa měl narozeniny, ale to jsme nevěděli, a Zoška zítra. A Španďa vyřezal krásné vycházkové hole, které udělaly radost Gabíkovi a Valince a už byl čas jít na oběd. Jasmínka se celý den snažila přitáhnout Valinku víc k sobě, fungovaly ve třech s Anežkou, ale když chtěla Valinku jen pro sebe, Valinka byla neoblomná a nereagovala, ani Jasmínčin argument, že – když byla Valinka malá, tak si s ní Jasmínka hrála, nefungoval. Když jsme pak šli po obědě na vlak bylo to už trochu vyhrocené, ráda šla s Jasmínkou ale Zośka a cestou jsme si říkali, že je dobré mít víc kamarádů, kteří nás vezmou mezi sebe, když si někdo chce hrát sám. Ve vlaku pak na celou situaci Jasmínka reagovala variovanou písničkou – …to se všechno ví, Valinka a Anežka jsou zamilovaný… A za chvíli už jsme s Petrou na druhém konci vagónu slyšely sborové – Petra se Španďou jsou zamilovaný, Blanka s Wáclavem jsou zamilovaný… Blanka