Školka duben, ještě tam budem! 2018

čtvrtek 26. 4. Divočáci

Ve čtvrtek bylo nad Prahou zataženo, v Řevnicích se však vítr postaral, aby se mraky prohnaly a nepršelo. V tento větrný den jsme se vydali do lesa ke „starému místu“, už jsme tam dlouho nebyli. Na louce bylo plno pampelišek a uprostřed zelený palouček jako stvořený pro svačinkový piknik. Lísky už jsou zelené a děti v korunách není vidět. Foukalo a děti si oblékaly mikiny a bundy a brzo jsme se vydali dál, pod lesem jsem se napili – je to velký kopec – a potkali pana Platila, který nám poradil, jak správně dojít k domečku, kde dřív bývala školka. Cestou nad posledními řevnickými domy je ze strany pěšina – „zkratka divočáků“, jak nás upozornil Zdenda, kde je dobré ztišit hlas. U domku si děti zalezly na oblíbené stromy, Anička, Mia a Kytka honily motýly (a řekli jsme si, že není dobré je chytat, že motýli mají citlivá křídla a proto jim to nesvědčí v ruce ani krabičce od svačiny, ale stejně pak holky v zázemí  kopaly jeden motýlí hrobeček). Zdenda měl s sebou mini knížku o pavoučku Čendovi, kterou jsem si společně přečetli. Potkali jsme množství jarních kytek a Františka si všechny za celý den schránila v kytičce pro maminku. V lese jsem narazili na ceduli „stavební práce, zákaz vstupu“ – ta krásná cesta, co vede krajem lesa až k rokli a přes můstek, je zpevňována a kolem vyrůstají nějaké atrakce… V zázemí jsme nasadili semínka dýní, zalili sazeničky v jurtě, záhonek a dokonce i cestičky oseté trávou. S Tondou jsme vytáhli boxovací pytel, Zoe na nás dělala v týpí srandy s naštěrchanou limonádou (pivem) a jízdním řádem (čtení na záchod), Amálka se těšila na mámu, Jája nechtě pobořil motýlí hrobeček a naštval holky a během oběda se s tou situací vypořádával pod maringotkou (trošku jsme mu s ní pomohla a pak mu oběd moc chutnal), Františka se urážela na Lindu a utíkala jí a Linda nechápal proč, ale vyříkaly si to, Franta H. trochu kouzlil a trochu strašil, Lada se bála… Prokop nám dává u oběda lekci batolecí řeči bratříčka Jonáše, s Márou hasili vše, co viděli, Aňulka nám ukázala, jak zahnout ruličky od toaletního papíru, aby z nich vznikl květináček, semínka s námi zasela taky Kája, Rafael zaléval. A oběd jsme jedli dost pozdě, ale stejně měly některé děti už ve vlaku hlad, tak dostaly pohádku o sekyrkové polévce. Blanka

Školka středa Volalavky 25.4.

Ráno na nádraží v Řevnicích už měli všichni, i ti co byli ráno smutní, dobrou náladu. Vše se tak nějak točilo a s větrem dostávalo pořádné grády…Ale pro nás  bylo opravdu důležité se vidět a slyšet. Semkli jsme se v malém kroužku a podívali se, jaké kdo má dnes oči a jakou náladu. Jsou všichni veselí! Je někdo smutný? A kdo tu vlastně je? Krásně jsme se zklidnili, zopakovali si všechna jména a společně zavolali a přivítali sluníčko, probudili jarní zemi:

Volám tě sluníčko, vykoukni maličko,

vyjdi z mraků ven, zahřej chladnou zem.

Volám tě nahoru, vyhoupni se nad horu,

na svůj modrý trůn, zahřej les i tůň.

Ráno slunce přišlo k nám,

my jsme jeho zlatý chrám.

Zlatou kolébkou budeme sluníčku,

jen a jen v dobrém srdíčku.

Kdo má v srdci sluníčko,

má na tváři úsměv a červené jablíčko.

Děti dobré jitříčko!

Pod nohama pevná zem,

nad hlavou modré nebe.

Rukama tvořím celý den,

v srdci mám  slunce a Tebe.

Vydali jsme se ulicí v Souhradí, loukou nahoru, do prudkého kopce, se kterým už nikdo nemá problém. Usadili jsme se na vyhlídce v lese, kde už děti mají postavené své domečky. Některé děti, jako Lada, Bohdánek, Šárka, Anička Š.  zalezly do domečku a svačily tam. Jiné se rozesadily porůznu na karimatky (Žofka a Mára) či na pařezy(Kvido) a odpočaly si také u svačiny. Malá Žofka V. než snědla sušenky/kačenky hrála, jak si spolu povídají a vůbec měla dobrou náladu a dnes si povídala jak s dospěláky, tak s dětmi. Hlavně s Bohdánkem, ketrý dnes byl u nás poprvé. Do svačinky s maminkou Katkou a sestrou Kirou, pak pohodově sám až do konce. Johánek, Bedříšek, Kvido a  Hubert stavěli nové ohniště vedle svého starého ohniště, které přenechali Julince T.a Anežce O. Radovánek posvačil vedle Špandi, a pak se spolu domlouvali na ořezávání klacíků. Marek s Žofkou pak hráli na schovku. Po svačině a pohrání si jsme putovali zase trochu do kopce až na lesní cestu na vrstevnici. Sledovlai jsme, jak se les zazelenal a lístky jsou větší a větší, Johánek a Hubert nasbírali obrovskou tašku šišek, sbírali jsme i malé ještě nezralé šištičky, malé konečky zelenkavých dubových větviček, co ulomil vítr…a spoustu dalších krásných pokladů. Po vrstevnici jsme doputovali až nad louku nad zázemím, ale uhnuli jsme ještě do lesa k chýši matičky Země. Do ní děti odvážně zalezly a trochu se vzájemně strašily, ale tak, že to pro nikoho nebyl problém. Z chýšky pak už z kopce do zázemí. Potkali jsme hodně sojčích pírek, Španďa nám vyprávěl, jak to s tou sojkou asi bylo. Pár peříček jsme si pobrali. Jedno pro sebe a druhé většinou pro maminku. Oběd na verandě na sluníčku, hra na pískovišti,  četba příběhů  z knihy Pohádky z Afriky od Luďka Fialy ve stinném koutku  na louce u lesa. A cesta na nádraží.

Eliška

úterý 3. 4. Liščata

První den Liščat s Alenkou a Bohdanem. Alenka i Bohdan s maminkou a sestřičkou nás čekali v Řevnicích na nádraží. Přivítali jsme se – jak se jmenujeme (bumtarata) a kolik nás dnes je (plác), ale ještě předtím jsme pohřbívali ptáčka… Vyrazili jsme na louku, slunce svítilo, cesta byla trochu zdlouhavá hájením pravidla, že první jde přes město vždy průvodce… Na louce jsme pak potkali pána se psem a tenisákem a některým dětem bylo líto, že jdeme trochu stranou, ale i na tom místě nám svačina chutnala a mladé ořechy stojící opodál se ukázaly taktéž dobré na lezení a pak se v té vyšší trávě taky dobře honilo a přetahovalo a válelo. Hráli jsme na medvěda, rybičky, ovečky a taky na žížaly, balonky a špendlíky (hra Julči), cukrkáva a zlatá brána… Jedna hra navazovala na druhou i se hrály paralelně. Maminka Bohdánka už se s námi dávno rozloučila a s Bohdánkem se rychle skamarádil Mára. Vydrželi jsme tam dlouho a vydali se pak rovnou do zázemí – cestou kousek pod domem Franty H., který nás opakovaně zve na návštěvu, kolem domu Jeníka, který byl na zahradě, a pozdravili jsme se s ním. Nahoru jme došli uondaní a uhřátí a kluci šli okamžitě do půl pasu. Bohdánek se ale těšil na oheň a tak jsme si rozdělali jen maličký pro radost a oběd si dali na terase a před ním i po něm jsem vyráběla jeden luk za druhým. Michal se na chvilku kluků s lukem ujal a učil je střílet. Materiál luků ani rovnost šípů však nebyly ideální – zkusíme se k tomu vrátit příště. Četli jsme si pohádku Jak kohouti obarvili svět od Jirouse, která končí tím, že ty nejmenší skořápky barevných vajíček rozprsknutých bouřkou po obloze jsou motýli a opravdu jsme ten den viděli(a) žluťáska, modráska i otakárka.

Blanka

středa 4.4. Sokolici

Hodne se sokolici prvni dubnovou stredu radovali, ze jim po delsi dobe jel rano vlak ve spravny cas, ale kdyz dorazili na namesti v Revnicich a chteli jet busem do Bubovic, dozvedeli se po Misine telefonnim dotazu,ze tentokrat kvuli technicke poruse nejede autobus. Presunuli se tedy zpatky na nadrazi a dalsim vlakem prejeli do Srbska. Vyrazili pred nedavnem objevenou zkratkou podel bubovickeho potoka smerem na vodopady. Tempo bylo vsak tentokrat velmi mdle, neni se ale co divit, kdyz nas cestou potkavaly same zastavkove veci. Na konci Srbska nam jedna pani laskave zapujcila nekolik obrich pomlazek, ktere vyrabi jeji manzel. Misa udelala fotky, tak se mrknete, pomlazky byly opravdu nevidane. Pak nas zastavila strma skala vedouci ke svodidlum silnice,kterou bylo treba zdolat a dale uz hojne kvetouci podlesky, a taky jiz obcasny medvedi cesnek nebo lesni pazitka. Nez jsme se vsim prokousali a dorazili ke Kubrychtove boude, cas uz natolik pokrocil, ze bylo jasne,ze vodopady tentokrat nedame a stejne lesni skolka Bubacek, s kterou jsme meli v planu se tam setkat uz mirila k nam. Obe skupinky se propojily, spolecne jsme usporadali bezecke zavody a pomalu se vydali zpet na Srbsko. Prekvapive se vzadu nedrzely mensi deti z bubovicke skolky, ale nase velke holky, ktere se na chvostu posledni dobou lisacky stridaji a drbou a resi a hlavne u toho musi temer pokazde stat. Pred Srbskem jsme se opet odpojili a celkem na pohodu dorazili na vlak.

Petr

čtvrtek 5. 4. Divočáci

Od rána svítilo sluníčko a děti fungovaly v partičkách. Prokop a Jája s Márou a Rafaelem, Františka a Kytka a Frída a Lada a Lara Miriam. Vydali jsme se na hřiště a tam se děti rozprskly a my s Alenkou, Kájou, Zdendou a Zoe zasedli ke svačině, brzy jsme však byli proměněni v záchranku pro tygří rodinu – tygřice Jája, táta Mára, mláďata Rafael a Prokop měli vleklou nemoc, střídavě o sebe pečovali a volali o pomoc. Vyjížděli jsme s Františkou zachraňovat a ostatní u stolu měli divadýlko, někdy i dost „dramatické“. Následně nás cestou k lesu na tomto místě oblíbená hra na „mrtvoly“ neminula… V lese se Mirinka proměnila v „šiškovou dámu“ a rozdávala dětem baterky pro průzkum podmůstku a kouzelné hůlky. Zastavili jsme se ještě kousek od zázemí u cestičky a tam „objevili“ dva dobré stromy na lezení, příhodná stavební místa pro domečky i parádní kopeček na sudy… V týpí jsme se pustili do kreslení obrázků pro Zdendu a připravili mu nejtlustší narozeninovou knížku, co jsem zatím viděla. Před týpím pak děti vesele lopatovaly nový písek, kterého je velká hromada v pískovišti i vedle něj.