Škola listopad a prosinec 2018_čtvrteční expedice
20.12.2018
Sníh! Všude kolem bílo a i ranní chvilka na nádraží ve Všenorech je tak prošpikovaná koulemi a sněhuláky. Dnes jdeme k Míše tvořit a je z toho nádherné předvánoční tvořivé dopoledne: jedna družina se s Míšou pouští do výroby krmítek z rozpůlených pomerančů, zatímco druhá s Katy vyrábí originální přáníčka s průhlednými „baňkami“ a zmizíkovaným přáním, viz fotky v galerii, vše jste si mohli zakoupit večer na besídce. Pak nás ještě Beatka učí stříhat a slepovat papírové hvězdy, ve dvojicích či trojicích dáváme dohromady několik velkých, které odpoledne nacházíte jako výzdobu v sále Kina Řevnice.
Do bazénu jdeme pěšky, sníh taje a nepřestává lákat, ne všechny boty to stoprocentně dávají, ale stojí to za to, vždyť zítra už bude zase pršet a Vánoce nejspíš na blátě. S vodou jsme povětšinou kamarádi, dokonce i Beri se asi šestkrát potopí, Marcel alespoň statečně zabublá a ostatní delfíni už se potápí jedna báseň, nestíhám mrkat a valit oči nad jejich posuny. Skáčeme šipky i špendlíky, trénujeme znakové nohy s destičkou na bříšku, přebíháme dlouhý ponton z plovoucích desek a bazénem hřmí bujaré veselí. Už i závěrečnou šatnu začínáme mít nacvičenou, a tak si polovinu dětí mohou rozebrat rodiče a s druhou polovinou šupajdím na vlak, abychom se všichni včas dopravili do Řevnic a užili si tu velkou slávu, oslavu deseti let ZeMě spojenou s vánoční besídkou.
13.12.2018
Dnes přijímáme pozvání k Rozárce T. domů do Mořiny, abychom s její maminkou Evou napekli cukroví na besídku (a trochu i do bříška). Funíme od zpožděného vlaku z Prahy na řevnické náměstí na bus, ještě se přidává Beatka a už frčíme. Zoro nadšeně mává jejich domečku a kluci by nejraději vyskočili už o pár zastávek dříve, když vidí to nádherné fotbalové hřiště.
Tatínek Filip nás vyzvedává do busu a přivádí do jejich království, ještě se nechat očuchat překvapeným psem a můžeme do tepla. Je nás tedy pěkná banda, když se nasáčkujeme k někomu domů, už jen ta změť, jak ze sebe setřeseme batožinu a svrchní vrstvy oblečení, obzvláště teď v zimě. Stateční to lidé, kteří nás přijímají se vším halekáním, blátem a veselím a vědí, že v dětech je život a ten život je třeba podporovat a ohraničovat s láskou a pochopením.
A už jsme ve dvou partách, našich expedičních družinách, a jedna nadepisuje obálky s lístky na besídku a druhá se pouští do vykrajování. Později už tak nějak pomíchaně i zdobíme, luštíme vánoční obrázkové sudoku, vypadalo snadně, ale někomu potrápilo hlavičky a někdo se u něj moc dlouho nezdržel, což je soudím škoda. Kdyby byly chutě (u nás doma třeba byly), mrkněte se na něj ještě společně: http://www.napadyproanicku.cz/pracovni-listy-a-sablony/pracovni-listy/748-zimni-a-vanocni-sudoku.
Obědváme těstoviny a jelikož kluci by si opravdu ze všeho nejraději kopali a zkouší to tak nějak se vším dostupným a nelze v nich tu energii uhasit, což v obývacím pokoji, obzvláště cizím, není zrovna to pravé ořechové, bere nás Filip s Rózou ještě ven, ukázat židovský hřbitov a taky jednu pěknou cache – kešku. Zapisuji, že jsme tu byli, a některé děti moc zajímá, co že je to za hru a kdo že ty krabičky schovává. Kdo neznáte, mrkněte třeba sem, https://kesky.cz/zaciname-s-geocachingem/co-je-to-geocaching/, já používám aplikaci c:geo, když občas s holčičkami vyrážíme za poklady.
A už zase čekáme na autobus, chvilka napětí, zda na správném místě, když první autobus v náš čas projede a řidič se jen rozčiluje, že na Řevnice tedy rozhodně nemíří. Naštěstí druhý bus je mu v patách a ten nás bere do Let, ze kterých pak pěšky podél Berounky spěcháme do bazénu. Spěchání podél Berounky je teď trochu kolorit našich plavacích dní, kluci a holky statečně funí a trénují fyzickou kondici. (Nutno říci, že se s nimi pak dobře jezdí vlakem domů, s vyběhanými a vyplavanými kůzlaty, která už pak spokojeně sedí a dojídají svačiny.)
Bazén fajn, více a více dětí si vodu užívá, máme skvělé týmy statečných delfínů a dravých žraloků. Oproti loňsku veliké pokroky, Vládík plave jak drak, Berenika se přestává bát, Aňulka má pro strach uděláno, Julča překonává jednu výzvu za druhou,… U žraloků moc nevím, co se děje, ale pilně makají, stejně jako delfíní plavečtí nováčci Marcel a Rozárka M. Jen na Julču je letos vody nějak moc a vypadá to, že si dá pauzu a zkusí to zase někdy příště, není všem dnům konec a každý, kdo chce, se nakonec plavat naučí, vždyť i my jsme voda a voda a vzduch v nás nás na vodě kolem pěkně nesou, jen důvěřovat. Ale bezpečně, do vody jen na povel, Tammík v tomhle trochu procvičuje naši pozornost a přiznávám, že se na něj i zlobíme. Pravidla jsou daná a ubezpečte se, že je děti znají: do vody jen na povel a nikdy jinak. Ať nám tento živel slouží a naučíme se s ním žít v přátelství a ve zdraví. (Katy)
29.11.2018
Poslední listopadový čtvrtek nás vlak zavezl do Černošic-Mokropes, odkud jsme šli osadou Údolí staré řeky pěšky do Dobřichovic. Cesta byla fajn na povídání ve dvojičkách a malých skupinkách a také trochu o tom, kdo to byli trempi. Rychle nám ubýhala, snad i proto, že jsme se potřebovali zahřát pohybem. Bylo ale nádherně, modré nebe a mráz kreslil obrázky po krajině, stálo ta za trochu té zimy venku.
V Dobřichovicích jsme nejprve zašli do Jojo Gymu, velké haly s gymnastickými tělocvičnami, kde se kluci a holky vyřádili. Většina z nich volně, neorganizovaně testovala své schopnosti a užívala si prostoru, někteří se ale zatoužili vzdělávat a tak s Katy trénovali ponejvíce kotouly: na žíněnce pěkně až do bobku/stoje/výskoku, kotoul plavmo i s odrazem z můstku, kotoul na kruzích či na hrazdě. Pár dětí si vyzkoušelo i výmyky a jiné radosti na hrazdě nebo stojky na kruzích.
Po obědě v Jojo Gymu tradá do bazénu, kde jsme pokračovali v ladění našich těl do citlivosti, ladnosti i hravosti. Žraloci i delfíni se moc činili, někteří se tentokrát museli více překonávat, nicméně k závěrečnému hitu „kruhy se točí“ jsme se v radosti a pospolitosti dopracovali všichni. (Katy)
22.11.2018
První den našeho zimního kurzu plavání jsme zahájili prozkoumáním města Dobřichovic. V expedičních družinách jsme hledali odpovědi na otázky týkající se historie města. Zjistili jsme, proč mají ve znaku kříž, hvězdu a slunce, že tu bydlel ministr železnic i fyzioterapeut Karel Lewit, že zde padají teplotní rekordy a možná i proto se tu vždy dobře pěstovalo na místní zelinářské půdě. Také, že do-břicho-vice jsou na rozdíl od okolních obcí místem spokojenosti a komunitního života. Měli jsme velké štěstí na dobré lidi: jedné ze skupin se podařilo potkat starší paní, nejspíš historičku, která si právě nesla domů tašku výtisků brožur o historickém osídlení města, pěkně nám povyprávěla a jednu věnovala, a také se nám povedlo zavítat do Havlíkova mlýna, který nám paní Havlíková ochotně ukázala a zasvětila nás do tajů dřívějšího provozu i současné elektrárny. Druhé skupině se zase povedlo zjistit mnoho zajímavého v infocentru, do kterého se dostali, ač mělo v tu dobu mít zavřeno. Prostě den plný zázraků.
No a pak už jen chvilka na hřišti, oběd v DobroKávě, chvilka na hřišti a bazén. O tom, jak se všechny děti snažily, překonávaly a zlepšovaly hned na první lekci už jsem psala v mailu, ještě tedy dodám, že jsme se rozdýchávali, skákali do vody, plavali se žížalou po břše i po zádech, plavali sami či s dopomocí pro vodolepky, zkrátka jsme se učili dýchat, odrážet, potápět, cítit vodu a hlavně si to celé užít v organizované i závěrečné volné části. Pak společná píseň, průlet sprchami a šatnou a hurá zase na vlak. Jestli zůstal někdo, kdo se netěší zase za týden do bazénu, tak to dobře maskoval. Katy
15.11.2018
Tentokrát nás čekal den v Rudolfinu. Nejdříve jsme zavítali do Artparku a nechali se zasvětit do příběhu uměleckého díla. Co je to umění, kde ho hledat,.. prožili jsme ve zkrácené podobě jeden ze zdejších workshopů, abychom se hlavně dozvěděli, že je důležité vykládat si umělecká díla po svém, hledat za nimi příběhy a libovolně o nich přemýšlet.
Pak jsme přeběhli do koncertní části Rudolfina a usadili se na krásná sametová sedadla před obrovské podium. Program Tučňáci v Rudolfinu byl pěkným civilním a poutavým zasvěcením do toho, že i děti mohou být profesionálními muzikanty, že každého někdy nebaví cvičit a že si společně můžeme užít „velkou hudbu“.
S Prodanou nevěstou na rtech jsme se pak přesunuli zpět do Artparku, abychom si užili volnou část expozice a vychutnali si různé hravé tvoření s magnety, špalíčky nebo třeba důmyslnou soustavou meotarů. Pak jsme zajeli k Řehořovým na výtečný oběd, zopakovali si nad pracovním listem poznatky z heydrichiády a juchali na vlak či na hřiště. Katy
8.11.2018
Na dnešek připadly dvě zajímavé akce. Nejprve jsme se na hřišti na hlavním nádraží naladili na téma druhé světové války se specifickou pozorností na operaci anthropoid. Děti vyprávěly, co se dozvěděly od rodičů, Jana Řehořová si po nás připravila mapy a pracovní listy, Katy přinesla deníček, který její prababička psala malé Jitušce narozené na podzim 1941 a zaznamenala do něj své obavy a modlitby z válečných časů. Připraveni jsme se vydali do Resslovy ulice, kde jsme shlédli video o hrdinských činech Gabčíka a Kubiše, za světla i tmy si prohlédli kryptu, kde byli parašutisti v péči statečných jedinců schovaní a odkud se je nacisté a hasiči pokoušeli dostat, a zavítali jsme i do kostela, kde jsme našli vchody do krypty i kůr, ze kterého se tři z výsadkářů plné dvě hodiny dokázali ubránit hromadě útočníků, než si pro nedostatek střeliva sáhli na život. Ozvláště v některých chlapcích zanechala tato návštěva hluboký dojem, celkově bylo na dětech vidět, že si z náročného tématu vzaly právě tolik, kolik pro ně bylo vstřebatelné a zbytek pustily druhým ouškem ven (kdyžtak doma prověřte, zda si nikdo neodnesl nějakou tu bolístku na duši).
Po lehce improvizovaném obědě v Ponrepu (pán na nás bohužel zapomněl, ale statečně vynesl z kuchyně všechny své dostupné zásoby, aby nás nasytil), jsme se vydali do Akademie věd na Národní, kde pokračovaly oslavy „osmičkového“ roku nabídkou nejrůznější pokusů a aktivit na poli vědy a techniky. Zkoumali i vyvolávali jsme fotografie, trénovali postřeh, viděli kosmonauta a shodou okolností i díl Dějin udatného národa českého o druhé světové, takže celkem jistotka, že si kluci z dneška odnesou dost jasnou vizuální představu o Gapčíkově vzpříčeném náboji a Kubišově granátu v aktovce. Těžko se nám odcházelo a cestou na vlak jsme pak museli přidat do kroku, byl to každopádně vydařený den! Katy
1.11.2018
Naše lesní zvěř se jela podívat do lesního koutku ve Velké Chuchli. Obě skupinky se radostně potkaly na nádraží v Malé Chuchli, tam za námi ješte dorazil opožděnec Matoušek. Po krátkém kroužku, kdy jsme se snažily s Katy naše družinky zkrotit a získat trochu pozornosti, jsme vyrazili vzhůru. Děti asi ráno jedly vtipnou kaši a byly navíc ve své síle. Svou sílu a výdrž, ale mohly použít na výšlap do kopce ke kostelíčku. Tam jsme se nasvačili, děti se stihly poškorpit, udobřit a šlo se hájem dál. Na místo setkání s lesníkem jsme došli včas. Ten ale nebyl zcela ve formě, ale i přesto dokázal děti zaujmout svým trochu ospalým hlasem povídáním o zvířátkách, které jsou v koutku umístěny. Děti s radostí krmily kozičky, daňky a muflony, pozorovaly svačinku divočáků, a dalších zvířatek umístěných v těchto prostorách. Asi nejvíce je zaujal rys a jelen, který celou dobu naší návštěvy troubil, ale i liška a sovičky ale i sýkorka, která se do klece dostala omylem.
Na konci prohlídky děti dostaly pracovní listy a rozdělily se do pracovních skupinek a opravdu krásně spolupracovaly starší s většími a vyplňovaly odpovědi. Pak jsme si ješte opekli na ohni spousty dobrůtek k obědu a byl čas naši halasnou skupinu odvést a tím poskytnout zvířatům trošku klidu. Prošli jsme kolem studánky, kousek se svezli autobusem a ve vlaku všechny děti dostaly morseovku se skrytým vzkazem. Někdo hrál karty, někdo pracoval, někdo svačil a cesta utekla moc rychle. Nikoho jsme nemusely vysazovat a měly jsme radost, že se všichni těšili na dušičkovou slavnost, která byla moc krásná. Míša
