pondělí 4. 10.
dnes to vypadalo na déšť, tak jsme si vyšli na krátkou procházku ze Srbska do bývalého lomu Chlum. Našli jsme tam několik převisů a jeskyněk a úkrytů mezi kameny, které se nám přijemném deštíku i větším lijáku hodily jako úkryt. Nasbírali jsme dříví, borovicové klestí a březovou kůru u vchodu do jedné jeskyně jsme si rozdělali ohýnek a poskládali jsme se k němu a pochutnali si na ještě horké dýňové polívce z papiňáku s domácím chlebíkem od Bětčiny maminky. Poděkovali jsem za jídlo pěkně jako jeskynní pralidé a to skřeky praskřeky a povídali jsme si o tom, co asi naši předkové pralidé potřebovali a o čem a jak zpívali. a když zas deštík polevil, s některými koumáky jsme si postavili opodál pravěkou váhu a vážili kameny velké a malé, blíž a dál od středu houpačky a vrstvili je a prostě jsme si tak hráli s gravitací. A za chvíli byl čas sestoupit do údolí k vláčku a ještě zbyl čas si pohrát na hřišti a orlové se slétli k sebrání dojmů z dnešního dne – a vidíte to nejdůležitější jsme zapomněla – našli jsme v jeskyni poklad – krystalky kalcitu, které nám Španďa rozbil kamenem a poprosili jsme Tondovu maminku Hanku, jestli by nám je do příště zadrátkovala, abychom měli na naší kůžičku další trofej.
A pořádně jsme zmokli až na posledních 20 metrech k podchodu na vlak a ten už nás unášel do Prahy zpátky k maminkám.
tolou
po 11.10.
Dnes jsme šli ve šložení průvdoců Káča a Jirka Veselý a 12 dětí. Zase naše kroky směřovaly do Srbska, protože mělo být krásně a tak si Koněprusy necháme na jindy. Napřed jsme si rozdali krásně zadrátované drahokamy z Chlumu – moc děkujeme Hance, je to krása! a zbylo i na návštěvníky i ty, kdo minule nebyli.
Vydali jsme se podél řeky k Alcazaru, dalšímu bývalému kamenolomu a nastojte, vypadalo to tam jak v nějakém keltském skalním chrámu, točí se tam totiž jakýsi film. Ale milý pan hlídač nás tam pustil, tak jsme si mohli zaťukat na kameny které na pohled vypadali opravdické, ale byly z nějaké pěny, osahat si strašlivé železné hroty na bráně, které ale byly gumové a prohlídnout si řadu lebek poskládaných nad sebou a veliké kovové nádoby na ohně, inu svět filmařských iluzí.
Seběhli jsme na malé hřiště a tam se naobědvali – ano naobědvali, cesta asi kilometr a půl nám totož trvala skoro půl dne, protože na každém kroku bylo co objevovat – povodňový metr na břehu řeky, horolezecké značky a jejich kniha zavěšená na skále v kovovém pouzdře, šnečci a břehy a potůček, kde Markétce zahučela černá čepička, a už už jsme jí vytahovali a uplula nenávratně do řeky a mezitím se házelo lopuchové listí do vody a plulo jak flotila zámořských lodí do dálky… k obědu byl výborný zrníčkový chleba a pomazánka od Tomíkovy maminky, děkujeme!
A čekal nás závěr dne a vlastně největší dobrodružství – napřed jsme zmerčili do skály zaseknuté kramle, které se pnuly jako žebřík nahoru- Všichni jsme se seřadili a pěkně jeden po druhé vystoupali o „patro“ výš. Všichni to parádně zvládli. Sebrali jsme si baťožinu a přes hlídné filmařské stanoviště jsme se dostali k malé jeskyni, která asi kdysi byla zasypaná, ale voda hlínu stlačila zas dolů a tak se dala prolézt skrz naskrz – odvážní speleologové napřed shrbeně, pak po čtyřech a na bobku a někteří plazením zdolali asi 15 metrů zůženého prostoru a šťastně jsme se dostali na světlo dne na druhé straně, bydlí tu nějaký medvěď? Naštěstí jsem se nemuseli vracet jeskyní a mohli jsme to obejít zpět k batohům a už byl opravdu čas zase vyrazit, modrý most se přibližoval jen pomalu a čas odjezdu vlaku se blížil, tak jsem přidali do kroku a hráli na honěnou. Na hřiště u nádraží jsme dorazili s malým předstihem, abychom mohli ještě chvilku si pohrát a tradá do vagonu.
Káča
