ŠKOLKA ZÁŘÍ, září 2020
SOKOLÍCI 30. září
Poprvé v tomto školkovém roce se Sokolíci vydali až do Berouna. Slétlo se jich tentokrát šestnáct. Po železničním mostě trasy na Rudnou jsme se dostali na druhou stranu Berounky a mezi mraky sledovali pomalu se deroucí sluníčko, které několik deštivých dnů odpočívalo. Kolem nemocnice jsme vyšplhali do poměrně strmého kopce a na místě staré (asi) vodárny jsme posvačili. Terén v lese byl velmi kluzký a většina děcek se s ním poměrně brzy seznámila zblízka. Souběžně probíhalo několik bojůvek. Hodně kaštanová, taky žaludová a občas šišková. Většinou jsme byli terči já s Míšou, což jsme si nemohli nechat líbit a kvalitními chvaty spojenými se strašlivým lechtáním, jsme největší buřiče museli zkrotit. K nejvyššímu bodu u dubu u osady Záhrabská přibylo od minula několik lesních houpaček, tak jsme je samozřejmě museli otestovat. Prudkým kluzkým kopcem jsme pak mířili do Sv.Jána. Někteří si cestu zpestřili louskáním výtečných bukvicových oříšků. Pumpa na okraji vesnice nás chvíli před obědem zbavila bahennních nečistot na rukou a přes krásnou kaštanovou alej jsme došli na tradiční obědové místo u malého amfiteátru. Krásně jsme ještě stihli chvíli pobýt u svatojánských pramenů a povědět si pár slov o poustevníku Ivanovi, kterému se zjevil sv.Jan. Po dlouhé době tekla voda i z kamenného korýtka, údajně ta nejkvalitnější. Je to asi důsledek vlhčího roku. Před nástupem do autobusu zpět do Berouna bylo vlhčích i většina Sokolíků, ale sluníčko na hřišti u berounského nádraží je dosušilo. Opět krásný den s parádními dětmi. Nemůžeme si je vynachválit. Petr
SOKOLÍCI 23. září
Vzhledem k souběžně probíhajícímu školnímu stmelovacímu výletu se Sokolíci museli obejít bez Míši a také bez několika dětí. Míšu zaskočila Dita Ptáčková a cílem výpravy byl tentokrát nepoužívaný lom Chlum u Srbska. Nahoru jsme vyšplhali roklí vedoucí od Berounky až téměř k okraji lomu. Dali jsme svačinku a bez batohů se vydali pěšinkou, kterou objevil Ondra. Z několika vyhlídek se nám naskytl pěkný výhled na Tetín a Beroun a dosud funkční lom na druhé straně řeky. Pak jsme si přečetli něco o historii lomu, o nalezených kostech lvů a hyen a taky o zimování netopýrů. Pak jsme přešli k velké jeskyni v zadní části a od ní se všichni kluci se mnou vydali odvážně strmým srázem do hořejšího patra. Holky s Ditou zůstaly dole a dost koukaly, když jsme se vrátili z jiné strany. Potom jsme rozbíjeli kameny a v některých našli pěkné třpytivé krystalky. Na oběd jsme vylezli na nejvyšší hranu lomu, odkud je opravdu nádherný výhled. Cestu zpět jsme vzali zase jinou stranou, ochutnali trnky, na okraji Srbska nasbírali trochu lískáčů a vyšetřili ještě chvíli na hřiště u nádraží. Den byl krásný, už je cítit podzim a letošní partička mi připadá opravdu parádní. Krásně se prolínají, jsou nebývale rychlí a hodně zvídaví. Jen tak dál. Petr
SOKOLÍCI 16. září
Další týden už jsme autobus stihli. V Bubovicích jsme si to nejdříve namířili kančí stezkou na Paní horu, odkud je krásný výhled na mystický vrch Bacín, nejvyšší v celém Českém krasu. Tam jsme posvačili a pod kopcem se sešli se spřátelenou lesní školkou Bubáček z Bubovic. Ti nám dali galantně přednost, takže jsme mohli vypustit naše školkáčky mezi asi stodvacetihlavé stádo koz a ovcí, spásajících každý rok v toto období okolní louky, aby nezarostly dřevinami, hlavně hodně agresivní trnkou. Děcka se nejdřív trochu bála, ale pak se uvnitř stáda osmělily a se zvířátky si hezky rozuměly. Pokračovali jsme směrem k vodopádům, bohužel momentálně zcela bez vody, ale i tak jsme si tam užili spoustu legrace v jeskyni. S Míšou jsme vyprávěli už dávné příhody ze starých putovních výletů, kdy voda v tůních byla normální, žáby tam kladly vajíčka a vodopády hučely. U Kubrychtovy boudy jsme dali oběd, kousek pod ní pak potkali spousty ocúnů a do Srbska dorazili nečekaně rychle, takže zbylo ještě spousta času na cachtačku v Berounce u lávky. Po třech výletech už je zřejmé, že letos mají Sokolíci krásně vyváženou skupinku. Nové děti rychle zapadly, ty zkušenější starší jsou mírnější a hlavně celá skupinka je velice rychlá a nikdo se výrazněji neloudá. Máme z toho radost, protože nám to dává do budoucna šanci zařadit i trochu delší putování.
Petr
VLČATA 14. září
Druhé pondělí jsme zahájili stejně. Vydali jsme se na hřiště v parku, kde jsme si dali svačinu, hráli si, chvíli jsme i četli a kdo chtěl, namaloval si obrázek. Když se začalo blížit poledne, vydali jsme se opět lesem do zázemí. V zázemí jsme si pomalovali náš vlčí hraniční kůl s ptačím krmítkem a ukázali jsme si, kde jsou hranice zázemí, kde si děti můžou hrát samy.
Ještě se poznáváme a zvědomujeme si pravidla (https://www.zemezeme.cz/skolka/). Jonáš a Táďa Ptáčkovic, Rozárka a Amálka Kroupovy i Tonička jsou už ostřílená vlčata. Vesna, Lotka, Oli, Jonáš M., Vojtíšek, Malvínka, Markétka, Bětka a Florianka si pomalu zvykají. Bětka s Floriankou, Vojtíšek, Malvínka a Oli často pozorují, jak si ostatní hrají, ale nakonec se také přidávají. Všichni rádi tvoří a odpočívají u pohádky.
Desi
SOKOLÍCI 9. září
Druhý zářijový výlet se nepodařil podle plánu kvůli zpoždění vlaku – nestihli jsme plánovaný autobus do Bubovic, tak jsme se vydali podél Berounky směrem do Dobřichovic. První velkou koupačku jsme dali hned v Řevnicích na plážovém místě za protipovodňovým valem. Dá se tam dojít na malé ostrůvky a voda je mělká.
Pak jsme ochutnávali hložinky a už téměř zralé šípky, dokonce jsme ještě narazili na špendlíky. Děti si tiskaly s Míšou do sešítků, a pak se stala nemilá nehoda, kdy si Šimon ošklivě pořezal ruku o rákosovou trávu a bylo nutné okamžitě zavolat záchranku. Než přijela, bylo třeba ošetřit ránu, zastavit krvácení a samozřejmě se snažit konejšit Šímu (byl moc statečný) a taky udržet v klidu ostatní děti. Míša odjela se sanitkou, my jsme zůstali na místě a vyčkali na Elišku, která ji nahradila. Pokračovali jsme k dobřichovickému jezu, kousek pod ním se znovu vycachtali a kousek od myší díry u nádraží jsme ještě měli čas si s dětmi o úrazu, jeho následcích a léčbě povyprávět a zodpovědět jim spoustu otázek. Měli jsme tou dobou už nějaké zprávy od Míši z nemocnice. Děkuji moc Šimonovým rodičům za reakce, dětem, že zcela zřetelně chápaly náročnost celé situace a byly moc hodné a Míše, že jsme dokázali společně celou nehodu zvládnout. Bylo to náročné pro všechny.
Petr
VLČATA 7. září
První zářijové pondělí jsem se všichni sešli na nádraží a po ranním kroužku jsme se vydali na hřiště v parku, kde jsme si dali svačinu a pohráli jsme si. Z hřiště jsme přes les zamířili do zázemí, kde jsme si ve stínu u lesa namalovali naši vlčí vlajku. Po dobrém obědě jsme si odpočinuli u pohádky a pomalu jsme se vydali na cestu na nádraží.
Desi
VEVERKY 4. září
První zářijový pátek nás na nádraží přivítalo sluníčko. Sešlo se 13 Veverčat, včetně dvou čerstvých nováčků, Vojtíka a Franty. Vyloupli jsme se z roušek, omyli dlaně dezinfekcí a pozdravili se společně v ranním kroužku. Zpívali, tleskali, dupali a skákali jsme taky v angličtině. Pak už se školkový had zavlnil a vyrazil podle trati směrem k Havlíčkovým sadům. Svačinku jsme si dali na oblíbeném místě u skluzavky a dřevěného koně. Tady začalo opravdové vítání kamarádů po prázdninách – děti se v partičkách zabraly do svých her. Vojta všechno pozoroval, obhlídl hřiště a úplně sám si zvládl vybalit svačinku a pití, pak zas všechno uložit. Přihrávali jsme si hackisackem a počítali přihrávky one, two, three… postupně se přidávaly další děti: Vincík, Derek, Tonička. Nerozlučné kamarádky Andrejka s Madlenkou válely na trávníku sudy, většina kluků si užívala kopec s dvojskluzavkou. Franta báječně zapadl mezi kluky – bojovníky a prozkoumával, kam ho při hrách pustí. Žofka s Miládkou se u Veverek také rychle zabydlely, jistě i díky Šárce, která je doplnila do holčičího trojlístku. Sluníčko hřálo, užívali jsme si krásné teplé dopoledne. Odložili jsme nějakou tu vrstvu a už byl čas vydat se parkem proti proudu potůčku.
Cestou nám neunikly dozrávající lískáče i pár ještě bělounkých kaštanů. Děti si zasprintovaly na dráze, kterou připravil Milan, a trénovaly balanc na soustavě klád. Svižnějším tempem jsme se propletli mezi domky až k lesu a zamířili ještě na chvíli do rokle pod bránou předškoláků. Tam přišla ke slovu lana v počtu tří kusů, takže na svahu vznikla, zcela v režii dětí, tři (horo)lezecká stanoviště. Šplhalo se, kutalo, přeskakovalo s rozběhem, stavěla se hnízda a domečky. Po laně vzhůru se pustila i Tonča a měla velikánskou radost, jak se jí dařilo. Kluci si zatím vyzkoušeli Milanův prak. Někdo vyřezával, někdo si objednal opracovaný klacík u Milana. Moc pěkně se nám v lese pobývalo. Až když se ohlásila naše bříška, vydali jsme se na oběd do zázemí. Po papání jen krátký odpočinek, protože děti magicky přitáhlo pískoviště a houpačka. Alespoň plátno jsme stihli nastříhat, takže na vlajku Veverek se můžeme těšit příště.
Co pozoruhodného se ještě dělo? Děvčata si zřídila na písku bahenní masáž, a tak se Šárka i Tonička musely v závěru odpoledne důkladně polít vodou z konve.
Relativně čistí a báječně vyřádění jsme seběhli na nádraží a vydali se na cestu domů. Ve vlaku děti klimbaly a pospávaly, zalomily to celkem čtyři (1 nováček a 3 předškoláci!).
Těšíme se s Milanem na příští dobrodružství 🙂
Lucka
VÁŽKY 3. září
Ve čtvrtek ráno jsme se sešli na nádraží s místními dětmi a s těmi, co přijely ze Smíchova. Vlak z Hlavního nádraží jel odklonem, takže jsme na zbytek naší vážkovské partičky čekali na hřišti.
Když jsme se sešli, řekli jsme si pravidla a vypravili se do lesa. Roza s Grétkou nám už jako ostřílené školkáčky všechna pravidla řekly.
Eliáš se ze začátku trochu styděl a nechtěl nic říkat. Milada, Pipa a Žofka si vystačily celý den ve třech. Zuzka s námi byla se svojí maminkou, ale občas se jí pustila a šla si spontánně hrát s dětmi. V lese děti stavěly domečky pro lesní skřítky a zvířátka. Laura si hrála s Rózou a Amálkou. A Grétka si hrála střídavě se všemi. Bětka s Floriánkou si hrály spolu a jedna bez druhé nedaly ani ránu.
Do zázemí jsme šplhali po laně dolů a zase nahoru. A přišli jsme pěkně hladoví a moc jsme se těšili na ovocné knedlíky, které nám uvařila Katka. Všem moc chutnalo a každý si chtěl přidat. V zázemí jsme si zvědomili pravidla hranic, kam se může, kam se musí ptát a kam jen s průvodcem. Po obídku jsme si přečetli pohádku, namalovali obrázky a už jsme spěchali za mámama a tátama na nádraží a do Prahy. Máme úplně báječnou partičku Vážek a těšíme se na další dobrodružství
Dita Ptáčková
SOKOLÍCI 2. září
Po prázdninách se Sokolíci sešli v notně pozměněné sestavě. Větší půlka loňských poutníků zamířila do škol a místo nich přišly děti, mající už první rok v ZeMi za sebou, takže to úplní nováčci nejsou. Na úvod jsme zvolili snad nejčastější výlet do Srbska, údolím děsu , podél potoka až k prameni , a pak přes jeskyni Kodu a sešupem zpátky do Srbska. Počasí nám přálo, takže hned na louce se starým vozem a spoustou rozkvetlých ocúnů, jsme děti mohli nechat v klidu tvořit různá vodní díla na potůčku, i když se samozřejmě nejedna botička promáčela. Hned od počátku bylo zřejmé, které děti jsou si vzájemně bližší. Trojka Vincent, Hubert a Lojza byla téměř neustále spolu a řekl bych, že během dne toho naběhali rozhodně nejvíc. Benjamínek Talinka se téměř nehnula od Laury, která se jí krásně věnovala , Andrejka s Madlenkou si prožívaly první putovní výlet skoro pořád spolu a Žofka s Pippou byly další jistou dvojkou. Kvído a Ráďa byli všude a na obou bylo znát, jak velký kluci už to jsou. Tadeáš si hodně hlídal Jonáše, ale ne pořád. To Ondra si nejvíc hlídal mně a musím říct, že jeho hlas je přinejmenším tak silný, jako jeho bráchy Péti. Bětka šla hodně s Míšou vepředu. No a Rozárka, ta má podle mně takovou vstřícnou a otevřenou povahu, že je vidět každou chvíli s někým jiným a pokaždé rozzářená jako sluníčko. Nikdo si nestěžoval na únavu, i když jsme jeden úsek k jeskyni celkem strmě po zvířecích cestičkách stoupali a ani jsem nezaznamenal žádnou osobní nevraživost mezi jednotlivými dětmi. Působily na nás obecně velmi sehraně, spokojeně a relativně poklidně. Uvidíme další výlety. Já si to moc užil, mám moc rád tyhle začátky, kdy se to všechno pomalu skládá. Petr Vohryzka