Vzhůru na palubu 22.- 26.7. 2024

FOTOGALERIE VZHŮRU NA PALUBU a PLAVÁČEK 2024

Ohlédnutí za příměstským táborem ZeMě – Jak se měli Námořníci?

V pondělí jsme se poprvé potkali na řevnickém nádraží pod oblačnou oblohou, která věstila občasný déšť. Seznámili jsme se s novými tvářemi – Adrianem a Loisičkou, která si ale ZeMi pamatuje, vždyť byla na loňském táboře. Jinak jsme se už vlastně všichni znali. Děvčata Mariánnka a Malvínka se potkávají ve školce a stejně tak kluci Šimon, Jáša, Eda a Viktor. Seznamování námořníků proběhlo bleskově. „Ahóooj,“ zamávali jsme maminkám a tátům a vydali se podchodem, tedy nejkratší cestou, od nádraží k řece. Na kamínkové pláži jsme odložili batůžky, roztáhli deky či karimatky a po krátkém občerstvení se pustili do objevování břehu i vody samotné. Řekli jsme si základní důležitá pravidla bezpečnosti a ukázali hranice prostoru, kde si můžeme hrát. Pak už bosé nožky hledaly cestu po obrostlých a trochu klouzavých oblázcích – to byla první výzva. Šimon s Edou se hned vysvlékli, nasadili potápěčské brýle a vrhli se do vody. Ostatní se osmělovali postupně, každý ve svém tempu, jak to bylo třeba. Voda nás osvěžovala a odnášela všechny nejistoty a napětí. Je to fajn, jen si tak pěkně plynout. Každý z nás vymyslel ve vodě a s vodou něco inspirativního. Vodouch Milan si vodu samozřejmě užíval na sto procent. Lucka zahlédla ve vodě velkou užovku. Koupačka na hloubce byla znamenitá a stejně tak objevování ostrova. Občas na nás spadla z nebe nějaká kapka, občas jsme se zašli na břeh ohřát, zabalit do ručníku, najíst nebo napít. Druhou pondělní výzvou bylo samostatné svlékání a oblékání. Nevěřili byste, jak sveřepě mokré plavky někdy drží na těle. I se suchým tričkem je potřeba se skamarádit, aby všechno koukalo ze správné díry. Malá pomoc byla nutná jen v několika případech – děti byly moc šikovné a samostatné. Sbalení batůžku bylo také velkou školou. Mokré do pytle, suché ven.

Po koupání v řece jsme se vypravili zpět po cyklostezce a vzhůru parkem až do zázemí. Byl čas i na dřevěnou klouzačku, to si děcka užila parádně. Pršelo, až když jsme procházeli hustým lesíkem a ostružinovou stezkou, takže jsme se pod klenbou větví krásně schovali. V zázemí nás čekal oběd a potom velký společný kruh s Plaváčky. Znovu jsme si zopakovali pravidla a propojili se ve větším společenství. Rozdali jsme si také bílá trička k batikování. Každý si jedno poskládal a převázal tenkým provázkem, aby vznikly vlnky/ proužky, zkrátka nějaká vodní kresba. Trička jsme následně uvařili v modré lázni.

Jen jsme práci dokončili, byl čas vydat se na nádraží. Konec krásně prožitého prvního dne.

V úterý se k nám na kukandu přidali Václav s maminkou. Od nádraží jsme vyrazili k řevnické lávce a pak vpravo podle proudu řeky, mezi chatkami a domky až k bývalé restauraci Zlatá rybka. Tam Šíma zpozoroval velkou vzácnost – v zarostlém slepém rameni řeky lovil čáp černý. Chvíli jsme ho mohli tichounce pozorovat. Pak se nádherný pták vznesl mezi koruny vrb a topolů. To byl zážitek. Na písčité plážce jsme se utábořili, nasvačili a převlékli. Zdálo by se, že místo je vhodné spíš pro neplavce, kteří se rádi brodí a hledají poklady na říčním dnu. Když jsme ale popošli kousek dál, objevili jsme druhé rameno, které zrovna mělo správnou sílu proudu a hloubku tak akorát. Všichni si tedy u Rybky přišli na své. Viktor s Adrianem a Loisičkou stavěli vodní hrad, snad všichni kluci se zvládli pomazat hezky barevným blátem. Na břehu Milan natáhl hamaku, četlo se z knížky o řece a uzlovalo s barevnými provázky. Zkoušeli jsme uvázat očko, osmičku, kouzelnický uzel, párkrát se povedla i liščí smyčka. Zjistili jsme, že stejně důležité jako uvázat uzel, je i umět ho rozvázat. K polednímu jsme pobalili batůžky a vydali se přes letovský most na druhou stranu řeky. Cestou jsme si smlsli na sladkých sotva zralých lískových oříšcích. Vypadá to, že jich letos bude požehnaně, hurá. U paty mostu jsme se společně s Plaváčky naobědvali – naše kuchařka Eva nám dovezla oběd, pečené brambory a zeleninu, velmi stylově v dvoukoláku. Kdo chtěl, orazítkoval si batikované tričko malým motivem. Na výběr byly ryby, rybky, lodě, loďky, kotva a všemožná jiná krásná razítka. (To vše z dílny Markéty Kotkové.) Po tvoření jsme se ještě jednou vykoupali na místě s kamínkovou pláží a celý okruh jsme zakončili zpátky na nádraží Řevnice. 

Ve středu ráno opět krapet pršelo, po nebi se honila oblaka, což bylo vlastně moc příjemné. Mohli jsme celé dopoledne okupovat kamínkovou pláž, kde nejsou vzrostlé stromy, tedy žádný stín. Kromě koupání, cákání, brodění, potápění, házení oblázků čili žabek a pozorování vodního ptactva jsme se pustili do lovu prázdných škeblí a mušliček. Lucka přinesla k vodě provázky a velký pilník, takže jsme nejkrásnější nalezené poklady propilovali, navlékli a sestavili si náhrdelníky nebo náramky. Mušle bylo potřeba najít, očistit, opatřit dírkou a navléknout. Velká práce. Vznikly moc pěkné šperky, pro děti i pro maminky, co myslíte? 

Když jsme si dosyta užili plážku s poměrně mělkou vodou, přesunuli jsme se k řevnickému molu. Nejdříve nás čekal oběd, potom výuka plavání na hloubce. Milan nachystal šikovnou pomůcku pro poloplavce – prázdnou plastovou láhev, která ve vodě nadnáší. I nejmenší děti pod molem krásně stačily, zkoušely udělat pár temp, nechat se nést na hladině nebo se potápěly s plaveckými brýlemi. Perfektní bylo pozorovat kačeny a malé rybky, ležet na vyhřátém molu a osychat. Partička se také parádně pohoupala v Milanově hamace. Slunko svítilo a nám bylo u vody opravdu hezky. Naštěstí nádraží není od mola daleko – mohli jsme se cákat ve vodě až do poslední chvilky. Pak už hurá na vlak a domů. 

Ve čtvrtek jsme se na nádraží setkali o chlup dřív, v 8:45, abychom přistoupili k Milanovi a pražským dětem a svezli se až do Srbska. V tamním kempu na nás čekal velký raft, pádla a vestičky. Nasvačili jsme se, pohráli si na hřišti a nasoukali se do plavek a oranžových vest. Všechny batůžky se podařilo nacpat do loďáků, lahvičky navázat na lano, aby neuplavaly. Vcelku hladce jsme přenesli raft k pozvolnému břehu, pustili ho na vodu, naložili bagáž a jupí, už jsme se skládali dovnitř. Kapitán Milan dohlédl na dobré rozložení hmotnosti v raftu, připomněl posádce pravidla a důsledně trval na jejich dodržování. Taková plavba, to je velké dobrodružství, ale také disciplína, trpělivost a práce. Nemůžeme se zastavit a koupat všude tam, kde bychom chtěli, to je přece jasné. Musíme bezpečně doplout k cíli v daném termínu. Nejdříve tedy pádlujeme, čteme vodu, poznáváme kraj a místa, zpíváme, pak můžeme zastavit a hupsnout do vody. Ach, to je pak zasloužené blaho! Plulo se nám znamenitě, i nálada posádky byla výborná, až první jez prověřil naše odhodlání – museli jsme se trochu nadlehčit. Zádrhel netrval dlouho, kapitán i plavčík Róza hned zase nasedli a plulo se dál. Na oběd jsme přirazili k pravému břehu u ZOO Karlštejn, kde nás uvítaly kozičky, poník a další zvířata. Občerstvili jsme se, napili a najedli u pěkného dřevěného stolku, natrhali jsme kozám trochu trávy a zas jsme ujížděli dál. Kluci Jáša se Šimonem byli téměř celou dobu na přídi, hlídali hloubku a hlásili peřeje a šutry. Eda zpíval do rytmu pádlování. Dětské pádlo si vyzkoušeli hlavně Šimon a Malvínka. Šídla, vážky, motýlice, kačeny a volavky jsme z raftu pozorovali všichni. Vnímali jsme řeku, její klid a plynutí. A pak přišel druhý jez. Zasekli jsme se trochu důkladněji. Milan musel přejít dopředu a raft doslova stáhnout dolů a přesunout na hloubku. Půlka posádky se brodila s ním, případně si odskočila na břeh se vyčůrat. Když jsme byli komplet, plulo se dál. Těsně před Řevnicemi jsme zahlédli u břehu za Černou skálou krásné dřevěné vory. Připlout blízko jsme z časových důvodů nechtěli, lákala nás ještě koupačka u mola, ale slíbili jsme si, že se k vorům v pátek vypravíme. S dobrou rezervou jsme v Řevnicích přirazili ke břehu, vytáhli a obrátili raft, všechno zaklidili a skočili se ještě do vody pořádně osvěžit. Další vydařený den a plavba velkolepá. Chvála Berounce!

Páteční finále jsme si chtěli užít v poklidném rytmu, beze spěchu. Vydali jsme se přes most na osvědčené místo u mola, kde byl po ránu klídek, pohoda a stín. Když jsme se dosyta vykoupali, pokračovali jsme dál směrem k Třebáni, tam, co jsme z raftu zahlédli dva velké vory. Asfaltka nás dovedla až k nim. Ovšem, nad vory se teď tyčil obrovský jeřáb, kolem parta lidí, vypadalo to, že se něco chystá. Dali jsme se s „pány voraři“ do řeči. Ti nám vyprávěli o stavbě voru, použitých materiálech a kolaudaci, dokonce nám dovolili na hezčí z vorů vstoupit a udělat si společnou fotku. Prohlédli jsme si důmyslné spoje, houžve, dřevěnou palici, ohniště přímo na voru. Pro zajímavost, původ názvu města Řevnice prý neodkazuje k řevnivosti občanů, ale právě ke dřevu, které se tu od pradávna v místních lesích těžilo a posílalo po Mži/Berounce až do Prahy. Bylo to opravdu fascinující. Parta nadšenců chystala vory k přesunu na souš. Sledovali jsme, jak jeřáb oba vory postupně nakládá a stěhuje na břeh. To byla panečku podívaná! Čas ale ubýval a bylo potřeba vydat se zpátky.

U mola proběhlo několik zkoušek v plaveckých dovednostech. Děti podplouvaly Milana, potápěly se a uplavaly určenou vzdálenost. Moc hezky jim to šlo. Následně také uzlovaly a věřte nevěřte, každému se povedl na provázku nějaký ten uzlík. Za úspěšné splnění zkoušek jim kapitán Milan udělil hodnost plavčíků a dostaly námořnickou kabelu, diplom, tetování a „stříbrnou“ kotvičku na krk. Parta zářila nadšením a snad všechna srdce plavčíků naplnila spokojenost. Úplným závěrem dne si ještě plavčíci mohli vyzkoušet jízdu na paddle boardu, který jsme si na hodinku vypůjčili. Jeden po druhém si klekli na prkno, kolena od sebe, těžiště nízko, pádlo před sebou pěkně napříč – a drželi balanc. Milan si je vyvezl na hloubku a pak zase přiblížil zpátky k molu. Vestičky děti samozřejmě měly, ale žádný novopečený plavčík se následkem převrácení nekoupal. Poslední smočení v Berounce a pak už jen závěrečný kruh společně se staršími Plaváčky. Nechybělo poděkování vodě a hlasité „Ahój!“ Krásné to bylo. Tak za rok zas!